Tak trochu jiný život

7. března 2016 v 20:22 | Lens |  Liyami Lens
Ahoj. Jmenuji se Petr je mi momentálně 23 let a chtěl bych vám říct něco o svém životě. Určitě si říkáte, že jste jiní a zvláštní a že vám ostatní nerozumí, ale jste na omylu, protože na mojí jinakost nemáte.
Předem bych vám chtěl říct, že moje vyprávění je zcela pravdivé. Nabídl jsem autorce tohoto blogu, aby nějak zpracovala můj tak trochu jiný život a ona to nad pizzou přijala. :)
Všichni máme rádi svoji rodinu. Občas to možná nepřiznáme, ale v hloubi duše milujeme její členy. Každá rodina je svým způsobem jiná. Některá je bohatá, některá chudší a některá má třeba nějaký umělecký talent. V té mojí rodině se dědí určité schopnosti.
Jako spousta dětí i já jsem nebyl moc přijímán v kolektivu svých spolužáků. Moji rodiče se rozvedli a já se přestěhoval se sestrou a s mamkou k babičce. Ke stěhování samozřejmě patří i nástup do nové školy. Nastoupil jsem do sedmé třídy a tehdy se nejspíš stal zlom toho všeho.
Začalo to nejprve zvuky. Spousta věcí je vydává a není to nic neobvyklého. Když se to děje i u vás doma také to není nic neobvyklého, dokud ovšem nezjistíte, odkud se berou a co ty zvuky vydává. Začalo to zvuky, které byly na půdě. Byly to kroky a zvuky, jako by se něco sunulo po podlaze. Moc jsem to neřešil a myslel jsem si že to jsou myši.
Když se ale tyhle zvuky přesunou k vám do pokoje, je to mnohem menší sranda. Navíc když se zvuky pomalu stupňují.
Představte si že vám něco bouchá na dveře, ale za dveřmi nic nestojí, slyšíte kroky nebo dupot blížící se k vaší posteli, kde náhle ustane. Později ťukání na okno.. škrábání nehtů po stěně..
Řekl jsem o tom babičce, mamce a sestře. Babička si nejdřív myslela, že mi hrabe z horrorových filmů a sestra nevěděla, co si má myslet. Pouze mamka vypadala, že mi věří a vyptávala se i na detaily. Každopádně mě nechaly pořád obývat tento docela děsivý pokoj s tím, že by se to možná časem mohlo uklidnit.
Všechno mě to začalo zajímat. Samozřejmě jsem se bál, ale tím víc rostla má zvědavost. Od té chvíle jsem projížděl po internetu různá fóra a zajímavosti o duchách, entitách, démonech a zjevení. Stala se z toho všeho moje nová záliba... můj koníček.
Asi po třech měsících trýznění přišli dva veliké okamžiky, které změnili navždy mojí povahu, které mě vyděsily k smrti a určitě by vyděsili i vás. Jako by už tohle samo o sobě nebylo děsivé.
Ten první se stal kolem 3h ráno, kdy jsem se náhodně probudil s divným pocitem, že je někdo v pokoji. Pomalu jsem vstal a rozhlédl se. Nikde nikdo, ale zaslechl jsem divné šustění a jakoby se něco sunulo po podlaze. Se zatajeným dechem jsem pomalu sáhl po lampičce a rozsvítil. Viděl jsem svou školní tašku jak se sune k mé posteli. Celý jsem zdřevěněl ale věděl jsem, že když ještě chvilku zůstanu sedět a civět, že se může stát něco horšího. Sebral jsem všechnu svou sílu a utekl z pokoje tak rychle, že i ten nejrychlejší běžec světa by mi nestačil. Před zavřením dveří jako by někdo, nebo spíše něco tu tašku po mě hodilo. Po této události jsem 3 dny ve svém pokoji nespal.
Ten druhý se stal asi o 14 dní později, byl opět velmi brzy ráno a znovu jsem se probudil s vědomím, že v pokoji někdo je. Tentokrát jsem si nesedl na postel, ale z lehu a z polo přikrytou hlavou jsem se ohlédl. Z toho co se stalo jsem měl skoro infarkt. Při pohledu ke dveřím, jsem se celý rozklepal, aniž bych někoho viděl což bylo zvláštní. Po pár vteřinách se ale stalo něco, o čehož mám pochyby, co jsem si doposud myslel, že mě straší. Moje původní myšlenka byl Poltergeist (v překladu hlučný duch). Není to duch v pravém slova smyslu, spíše duchovní síla, kterou přitahuje strach a stres slabších nebo citlivějších jedinců. Takže co se tedy stalo? Něco na mě promluvilo. Ale... nebyl to takový ten klasický lidský hlas. Tohle bylo něco, jiného... Představte si něco mezi hlubokým vrčením agresivního psa s kombinací chrápání člověka a hlasem Darth Vadera. Pamatuju si to jakoby to bylo včera. Na to zapomenout nelze. Řeklo mi to "NEDÍVEJ SE NA MĚ". Znělo to agresivně. Schoval jsem se pod deku a hluboce oddychoval a čekal, co se bude dít. Nakonec jsem buď ze šoku omdlel, nebo usnul. Už nevím.
Podobná trýznění v menším měřítku pokračovala do té doby, než jsem vyšel základní školu a odstěhoval jsem se jiného města a do jiného domu. Když jsem se se vším svěřil rodině, přiznali mi věc, která se vidí pouze ve filmech, hororech a fantasy. Ale jsou skutečná. Naše praprapra a bůhví kolik pra-babička byla prý známá jako čarodějnice, která byla slepá, ale za to uměla mluvit s mrtvými. Dědilo se to po rodině ještě s dalšími věcmi, jako jsou předtuchy, náhodné čtení myšlenek apod. až to došlo až ke mě.
Nečekám, že tomuto příběhu bude někdo věřit. Chtěl jsem se jenom podělit o své zkušenosti s vámi. Duchové, nebo podobné entity existují a budou existovat i pokud tomu nebudete věřit. Je jim to totiž jedno.
Zároveň chci tímto vypravováním varovat. Nezačínejte si s temnými silami a nevyvolávejte žádné duchy. Opravdu to není sranda a mrtví vám budou vděční, když je necháte spát.
Dodatek: Chtěla bych po dlouhé době pozdravit své čtenáře a doufám, že jste se ještě nevzdali naděje na další moje psaní. Vím, že tohle není klasická Creepypasta, protože tohle je něco víc. Proč jsem se právě o tomhle rozhodla psát? Protože tohle je něco, co na mém blogu prostě musí být. :D Tomuto člověku věřím každé slovo. Určitě nemá žádný důvod si to vymýšlet a navíc mi má drahá spolubydlící na intru dokázala, že mluví pravdu a tyto schopnosti opravdu má. Věřím, že nepochopitelné věci tohoto typu opravdu existují a zároveň mě tento člověk hrozně fascinuje :D (ostatně, koho by nefascinoval?) Určitě jste se i vy setkali s něčím nadpřirozeným a klidně mi to můžete napsat do komentářů. :) Na případné dotazy se můžete ptát hlavního hrdiny tohoto příběhu -> https://ask.fm/PetrHubschman
Zdraví Vás Lens a Péťa :*
 

část 13. Možná konec, možná začátek

3. ledna 2016 v 22:02 | Lens |  Lia Electra
Zápis 15.
Věk: 2 roky.
Podařilo se nám o kousek pokročit ve vývoji a ve výzkumu. Srdce je téměř dokončeno a my doufáme, že bude fungovat. Naše malá Lia už nemá moc času. Prodělala už několik zástav a je naživu jenom díky přístrojům. Její srdce je den ode dne slabší, ale my ji nenecháme zemřít. Byl zázrak, že se vůbec narodila. Je to naše jediná dcera a já už víc dětí mít nemůžu. Nejen že neumře, ale uděláme ji mnohem dokonalejší. Můj muž dodělává konečné detaily a za chvilku proběhne operace, která rozhodne o Liině budoucnosti. Nemůžu ani v klidu sedět. Nechci o ni přijít.

Později

Operace naštěstí proběhla úspěšně. Liino umělé srdce zatím funguje bez obtíží a odpojili jsme ji od přístrojů. Dvě séra už jsou připraveny a jakmile si tělo na srdce zvykne, začneme s další etapou vývoje. Budeme pokračovat jejím mozkem. Předem si uvědomujeme, že tohle všechno na ni bude mít velký dopad. Nebude žít normální život, ale koho jiného by jsme mohli obdarovat schopnostmi, než právě naši dceru? Bude to pro ni darem i prokletím, ale já věřím, že zvládne všechny nástrahy tohoto neobvyklého života. Byla bojovnicí už od narození.

***

Lia dočetla stránku a položila zápisník na postel. Čím víc to všechno četla, tím víc jí rodiče chyběli. Utřela si slzy z obličeje a zamyslela se. Co teď vlastně bude dělat? Jakou má teď její život cenu? Co je vlastně jejím životním posláním?
Musím ven.
Vstala a zamířila do šatny. V šatně se podívala na boty, které jí dal Masky. V podrážce měly díru. Sundala si je a odhodila do kouta. Prohledala pár krabic, až nakonec našla jedny černé tenisky, které měly její velikost nohy. Obula si je a prošla se po místnosti. Byly pohodlné a tak si je nechala. Pak si ještě vybrala přiléhavé džíny a vzala si svoji koženou bundu, kterou měla na procházce a kterou si mohla s Jackovým svolením nechat. Dalším problémem byly její vlasy. Prohlédla si různé paruky a vybrala si tu s dlouhými a černými vlasy. Jako poslední byly na řadě oči. Byly sice hnědé, ale Lia nechtěla riskovat jejich zezlátnutí a tak si vybrala hnědé kontaktní čočky s tím, že nebude pod nimi vidět zlatá.
Pak se otočila na patě a odešla.
Na chodbě narazila na Jeffa.
"Jak dopadl tvůj rozhovor s Liem?"
"Rozhodně už se mě nebude pokoušet zabíjet, ale kam se vlastně chystáš?" změřil si Liu pohledem.
"Ven. Možná že tam zjistím, čím chci vlastně být. Nemám žádný cíl ani smysl života. Věřím, že ho tam někde najdu." usmála se.
"Jestli chceš tak půjdu s tebou." navrhl Jeff i přesto, že znal odpověď.
"Ne Jeffe. Bude lepší, když půjdu sama. A nemusíš mít o mně strach." řekla vesele a vyběhla z domu.

***


***

Lia se procházela parkem. Pod nohama jí křupaly kamínky na cestičce a vítr si hrál s jejími vlasy na paruce. Během chůze pozorovala lidi okolo sebe. Nikdy nebude mít život jako oni. Obyčejný. Míjeli jí ženy s kočárky a s dětmi, staré paní s pejsky, běžci ve sportovním oblečení... prostě úplně normální lidi. Lia krátce zavřela oči a představila si, že je také normální..., že chodí do školy, že se trápí pubertálními starostmi, že má rodinu a domov kam se může vrátit. Svým způsobem rodinu měla, pomineme to, že to jsou krvelační zabijáci, ale spíš si představila domov s mámou a s tátou, případně sourozencem.
Najednou ji z myšlenek vytrhl pláč a hádající se hlasy, které se ozývaly mezi stromy.
Lia sešla z cesty a vydala se za hlasy. Když uviděla jejich původ, přikrčila se za strom.
Před ní se hádali kluk a dívka. Dívka seděla na pařezu a usedavě plakala. Lia si domyslela, že se jedná o rozchod. Pak se ozvala rána železných tyčí. Až teď si Lia všimla, že je dívka o berlích a že má mírně křivé nohy. Berle jí totiž spadly na zem, ale ona si jich nevšímala. Dál plakala na pařezu. Kluk se vztekle otočil na patě a odešel.
Lia se vydala ze ním a po chvilce ho zastavila. Chtěla si s ním promluvit o samotě.
"Máš chvilku?"
Kluk se otočil čelem k Lie. "Co chceš?"
"Proč brečela?" zeptala se s vážným pohledem a tvrdým výrazem ve tváři.
"Rozešel jsem se s ní. To jak reaguje je její věc."
"Proč ses s ní rozešel?"
"Je fakt, že jsme se nehádali a docela nám to i klapalo, ale já chtěl změnu. Pomalu jsem se s ní nemohl ukázat před kamarády. Vždyť není vůbec atraktivní a k tomu všemu ty berle! Nechci chodit s mrzákem, ale do toho ti nic není."
"Aha. Takže bys chtěl štětku, která se toulá někde v noci po barech? To vážně? Tak já ti něco řeknu, frajere. Viděla jsem ji sice teď poprvé v životě, ale vím, že to je bojovnice, na kterou ty nemáš. Ona je zázrak a každý kluk, který to má v hlavě v pořádku by s ní chtěl žít. Je vidět, že je rozumnější než ty a tak potřebuješ nějakou blbku, která má v hlavě slámu, abys mohl být ve vztahu rozumnější ty a aby ses jí mohl vyplakat na rameno. Víš co jsi? Jsi nevyspělý chudák, který si neváží toho dobrého, co mu život dal. Vlastně možná je tvoje jediná chlouba ve tvých kalhotách." řekla s vražedným pohledem a ukázala prstem na jeho rozkrok.
Záblesk byl nepatrný a pro normální oko spíš průsvitný, ale splnil svůj účel.
Kluk se popadl za rozkrok a s bolestivou grimasou klesl na kolena. Ústa měl otevřená k výkřiku, ale místo toho se z něho ozval chrčivý zvuk.
"Uvidíme, jestli tě teď nějaká bude chtít. Za chvilku ti zčerná a odpadne." řekla s vážnou tváří a odešla najít dívku s berlemi.
Našla ji pořád sedět na pařezu, ale už jen popotahovala a hleděla do prázdna. Lia si přisedla k ní a hladila ji po zádech.
"Kdo vlastně jsi?"
"To není důležité." usmála se Lia a podala jí kapesník.
"Děkuju." zamumlala a vysmrkala se.
"Jen bych ti chtěla říct.. že jsem tě trochu pomstila." ušklíbla se Lia.
"Ty jsi ho zabila?!" vyjekla překvapením.
"To zas ne. Spíš kopla do rozkroku." zasmála se Lia. Do detailů fakt zajíždět nechtěla.
"Proč jsi vůbec tady?"
"Řekněme, že ráda pomáhám lidem." mrkla na dívku.
"Mně už nikdo nepomůže. Vždyť ani nejsem člověk. Lidi totiž normálně chodí."
"To máš pravdu, že nejsi člověk. Ty jsi totiž anděl. Nebudeš celý život sama. Brzo se najde kluk, který bude mít už po krk těch šlapek okolo a bude chtít holku, která mu bude věrná. Vím, že toho kluka pořád miluješ a jen tak to nezmizí, ale nestojí ti za to. Nestojí ani za to, abys na něj dokonce pomyslela. Co na tom, že je hezkej, když je to debil, ne?"
Obě se začaly smát.
"Máš pravdu. Moc ti děkuju." řekla dívka s úsměvem na tváři a radostně Liu objala.
"Teď vstaň a jdi hrdě domů. Tam si udělej hrnek horké čokolády a dej si vanu. To je na zlomené srdce nejlepší."
"Tak dobře. Stejně je mi už tady docela zima." a hmátla pro berle.
"Můžeš vstát?"
"Jo zvládnu to. Už mám celoživotní praxi." zasmála se a opřela se o berle.
Lia ji doprovodila až domů. Před domem se holky ještě jednou objaly a dívka s berlemi zmizela za dveřmi domu.
Lia se otočila a utíkala zpátky k sídlu.

***

Doma zabouchla dveře a přivítal ji Smile, kterého pohladila po hlavě.
"Tak co, Sparky? Už si zjistila, co budeš dál dělat?"
Otočila se a uviděla rozesmáté bratry vedle sebe.
"Jo už vím. Na světě je málo spravedlnosti a tak budu její součástí. Budu trestat znásilňování žen, týrání dětí a zvířat a tak dále. Teď mě omluvte, kluci. Jdu si dát horkou vanu." a utíkala k sobě do pokoje.
Když si zouvala tenisky, spatřila, že mají v místě achilovek dva stříbrné klíčky.






Dodatek: Vím, že vás některé zklamu, ale příběh Lii Electry prozatím končí. Tento příběh začínal jako experiment, který skončil docela s úspěchem, nemyslíte? :D Zatím nevím, jak by tohle dál pokračovalo, ale až se to dozvím, tak to ráda napíšu. Doufám, že budete mít Liu ve svém srdci a doufám, že se ve vaší mysli bude dál vyvíjet její příběh. Každopádně mám inspiraci na novou fanfikci, takže když budete hodní, tak možná napíšu něco dalšího. :) A jak by řekla naše Lia: Sweet electric dreams, my readers <3
Vaše Lens :*
P.S. Děkuji Jackie za úžasný obrázek Lii Electry (viz. tato část) :3

část 12. Bratři Woodsovi: nenávist

27. listopadu 2015 v 10:24 | Lens |  Lia Electra
Nikdo nebyl schopen slova. Až nakonec neznámý prolomil to hluboké ticho.
"Hledal jsem tě, bratře... a nakonec jsi za mnou přišel sám. Ušetřil jsi mi práci."
"Jak to, že žiješ?! Vždyť jsem tě zabil!" vykřikl Jeff vyděšeně, který tomu vůbec nemohl uvěřit. I Lia a ostatní byli zmateni. Nechtělo se jim věřit, že by se Jeff pokusil zabít svého bratra.
"Jen co jsi utekl, přijela sanitka. Lékaři mě zachránili na poslední chvíli. Minul jsi nožem mé srdce o 2 centimetry." řekl Liu s ledovým klidem. "Teď se konečně můžu pomstít za ty roky strávené v psychiatrické léčebně a za své rodiče... za naše rodiče!" a s těmi slovy vystartoval s nožem na Jeffa.
Lia, která byla mezi nimi, stihla jen taktak uskočit. Pak všechno proběhlo hrozně rychle. Začala bitka a nikdo nevěděl, co má dělat. Lia začala být nervózní. Chtěla něco udělat, ale nevěděla co. Svrběly jí konečky prstů, ze kterých létaly malé jiskřičky. Natáhla pravou ruku nad sebe a vyslala z dlaně blesk, který trefil mrak nad nimi. Z mraku vyšlehl ještě větší blesk a srazil se se stromem, který se s duněním skácel. Bratři se přestali prát a udiveně sledovali strom, který spadl těsně vedle nich. Liiny oči zezlátly a hrdě zamířila k bratrům.
"Ještě než tady někdo někoho zabije, mělo by se spoustu věcí vysvětlit. Myslím, že naše procházka dneska končí. Jdeme domů. Všichni!" pronesla ledovým hlasem a obrátila se na Lia, kterého si změřila pohledem.
Oba dva po sobě hodili vražedný pohled, ale zamířili za Liou. Cestou domů nikdo nemluvil. Všichni byli zmatení.
***
"Čau lidi! Jaká byla procházka?" zeptal se Bloody Painter, který zvedl oči od svého blogu na kreslení. "Á.. máte s sebou nováčka?"
"Dá se to tak říct." hlesla Clockwork a ušklíbla se.
"Je to Jeffův bráška!" vypískla Sally a roztančila se po místnosti.
Tentokrát se na nově příchozího podívali všichni.
"Páni, tak to jsem fakt nečekal." řekl Ben pobaveně od počítače.
"To je vás jako tady víc? Vy jste taky zavraždili své rodiny a příbuzné?!" vyprskl Liu naštvaně.
"Uklidni se, frajere. My všichni nejsme úplně stejní!" obořil se na něj Eyeless Jack.
"A ty! Málem jsi mě zasáhla tím stromem! Příště se nepleť do soukromých věcí." křikl a obrátil se zlostným pohledem na Liu.
"Kdybych nezasáhla, tak byste se oba rozmašírovali na kuřecí nudle! Nic lepšího mě nenapadlo. Sorry." řekla Lia ironicky a povyráhla pravé obočí.
"TAK SE VŠICHNI UKLIDNĚTE!" zakřičela Alice, která byla celou dobu zticha. "A ty si sedni do křesla!" ukázala na Lia.
"Ale..."
"HNED!"
Teď už Liu nic nenamítal a naštvaně si sedl do černého koženého křesla ve společenské místnosti. Všichni si stoupli nebo posadili proti němu.
"Tak a teď mi řekni, co čekáš od smrti svého bratra? Že se tvé duši uleví? Že by byli tvoji rodiče šťastní? Že pak už budeš moct v klidu zemřít? Tak já ti něco řeknu. Všichni toužíme po pomstě. Je to lidské. Ale pomsta nás neučiní šťastnými. Jenom nás svazuje a my se stáváme jejími služebníky. Když to uděláš, tak už svůj čin nemůžeš vrátit zpátky. A je jen na tobě, jak se s tím vším vypořádáš. Smrtí Jeffa nic nezměníš, jenom se akorát změníš v to, čím se stal on."
Lia nikdy neslyšela Alice mluvit tak vážně. S úžasem na ni hleděla.
Liu se otočil na Jeffa, ale ten jen uhnul pohledem.
"Já už se stal tím, čím je on. Zabíjel jsem lidi a představoval jsi, že je to on. Vážně bych měl od svého plánu odejít, když jsem ho už našel?" řekl Liu a zamyšleně se díval na zem.
"Nebudeš ani mít šanci ho zabít, protože my všichni stojíme na jeho straně." řekl výhružně Hoody a ostatní souhlasně zamručeli.
"Navíc je Jeff duševně nemocný. Ta bitka na oslavě v něm zanechala strašný následky." řekla Lia klidně a přistoupila k němu. "Je nám všem jasný, že mu to nejspíš neodpustíš, ale jak vidíš tak mi ti nedovolíme ho zabít, protože co je minulost, to je minulost." řekla Lia a pohlédla mu do zelených očí. Liu jí pohled opětoval.
"Přežívám jenom z touhy po pomstě, kterou nakonec ani neuskutečním.. Pořád je to můj bratr. I když udělal něco, co se neodpouští. A teď ani nemám kam jít. Nemám domov. Jenom tu polorozpadlou chatrč. Nejspíš se tam asi vrátím." řekl Liu a zvedl se z křesla.
"Co kdybys zůstal s námi?" zeptal se Slendy, který celou dobu stál u dveří a sledoval dění před sebou. Teprve teď si ho všichni všimli.
"Já nevím. Nechci vás obtěžovat."
"Zatím nás neobtěžuješ." řekla Lia s úsměvem. Liu jí byl sympatický a měl takové své kouzlo. Nechtěla ho posílat zpátky do lesa.
Jeff uhnul pohledem. Nemyslel si, že jeho bratr žije. Měl teď z toho všeho smíšené pocity.
"Pokud si tady někdo nepřeje, abych zůstal, klidně můžu odejít." namítl Liu a podíval se na Jeffa.
"To je v pohodě... Můžeš tu zůstat s námi." řekl Jeff s pohledem přilepeným k zemi.

***
"Takže tohle jsou neobydlené pokoje. Můžeš si vybrat, který chceš." řekla Lia nadšeně a otočila se na Homicidal Lia, který stál za ní. Byla ráda, že je to tentokrát ona, která přiděluje pokoj osobě v nesnázích.
"Je to celkem uhozený, že se ty jmenuješ Lia a já Liu. Lia.. Electra?"
"Jo. Tak mě pojmenovala Sally. A se shodou jmen stejně nic moc neuděláme."
"Co jsi vlastně zač? Ty blesky a to všechno?" podíval se na ni zelenýma, pronikavýma očima a se zájmem si ji prohlížel.
"Jsem kyborg. Z části člověk a z části robot. Jsem experiment svých mrtvých rodičů a díky tomu mám jisté zvláštní schopnosti."
"Spark."
"Cože?"
"Můžu ti říkat Spark? Protože ty jiskry, které vlastníš mi připadají.. tak nějak výjimečné." usmál se Liu.
"Klidně. Je to docela hezká přezdívka." řekla Lia a úsměv mu oplatila.
Chvíli stáli mlčky na chodbě a oba nevěděli, co mají říct. Nakonec Liu přešel do prvního pokoje a prolomil ticho.
"Vyberu si tenhle pokoj. Vypadá docela dobře."
Lia přikývla.
"Neruším?"
Lia se ohlédla a spatřila Jeffa, jak se opírá o rám dveří do pokoje.
"Ne. Už stejně půjdu. Slíbíte mi, že se nezabijete?" pohlédla přísným pohledem na oba bratry.
"Slibuju."
"Já taky."
"Fajn. Tak zatím ahoj." rozloučila se Lia a odešla do svého pokoje si pročítat svůj zápisník.
 


část 11. Bratři Woodsovi: setkání

19. dubna 2015 v 14:35 | Lens |  Lia Electra
Když se Lia probudila, bylo už nádherné ráno. Polštář měla ještě pořád mokrý od slz.
Moji rodiče byli opravdu géniové, když mi do těch umělých očí nainstalovali i slzné kanálky. Rovnou ze mě mohli udělat stroj na zabíjení. Pomyslela si Lia ironicky.
Láska je akorát pro blbce, kteří věří, že má všechno šťastný konec. Co jsem si sakra myslela? Ano, byla to jenom pomatenost. Tohle je tvrdá realita. Něco, jako je láska, v mém životě nemá místo. Musím se sebrat a hlavně nesmím dát na sobě nic znát.
Lia chtěla vstát z postele, ale v tom si všimla, že je připojená na nabíječce. Čip v mozku jí hlásil, že je nabitá. Musela se nabíjet celou noc, ale vůbec si nepamatovala, že by si dávala nabíječku na krk a zapojovala ji do sítě.
Někdo tady musel být a zapojit mě. Musím dotyčnému potom poděkovat. Kdybych se nenabila, byla bych vybitá a neprobudila bych se.
Lia odpojila nabíječku a vstala z postele. Najednou někdo zaklepal na dveře.
"Lio, jsi vzhůru?"
"Ahoj, Eyeless Jacku." usmála se Lia na příchozího. Eyeless Jack přišel k Lie a posadil se na postel vedle ní.
"Slyšel jsem, co se včera stalo. Šel jsem za tebou, ale ty už jsi spala a pak jsem si všiml, že nejsi připojená na nabíječce. Tak jsem tě připojil. Nezlobíš se?"
"Ne, vůbec se nezlobím. Naopak jsem ti chtěla poděkovat. Včera jsem na to úplně zapomněla. Děkuji."
"Nemáš zač. A jinak,... jsi v pohodě?"
"Jo.. jasně... nic mi není. Jsem v pořádku." usmála se Lia, jako by se vážně nic nestalo.
"Vážně? Včera jsi byla taková..."
"Byla jsem jenom zmatená. Opravdu. Nemusíš si dělat starosti."
"Bylo to od něj sprostý. Celou dobu jsem viděl, jak se k tobě chová a pak ti udělá tohle. Co měl sakra v plánu?! Proč ti to udělal?! Naštvalas ho něčím?"
"Já nevím... nech to plavat. Opravdu to nechci řešit. Vlastně... ví o tom Jeff?"
"Ví. Popral se s Maskym. Pořád vykřikoval, že si nezasloužíš, aby ti někdo lámal srdce. Svým způsobem to bylo od něj hezký."
"Ale já mám umělý srdce.. a to se jen tak zlomit nedá." prohlásila Lia hrdě.
"Je dobře, že to bereš takhle. Bál sem se, že na tom budeš hůř... ,že si třeba něco uděláš."
"Proč bych si něco dělala?" zasmála se Lia
"To je jedno. Každopádně jsem rád, že jsi v pohodě. Půjdeš na snídani?" zeptal se Eyeless Jack s úsměvem.
"Jo, jen se dám trochu do kupy."
"Dobře, počkám na tebe v jídelně."
"Jacku?"
"Ano?"
"Proč jsi na mě tak milý? V první den, kdy jsem sem přišla, ses choval odměřeně."
"Protože jsme rodina. A ty patříš do rodiny. Tak zatím." usmál se Eyeless Jack a odešel.
***
Zábava ve společenské místnosti byla v plném proudu. Když ale přišla Lia, všichni zmlkli a ustaraně se na ni dívali. Lia si toho snažila nevšímat a posadila se ke stolu. Alice jí nalila čaj a usmála se na ni. Lia jí úsměv opětovala. Najednou jí to ticho začalo lézt na nervy.
"Proč jste všichni tak zamlklí? Stalo se něco?"
"Jenom jsme se tě chtěli zeptat, jestli jsi v pořádku." řekla Clockwork.
"Jsem v pohodě, Clocky. Proč bych neměla být?"
"Je nám to všem moc líto. Zrovna nedávno jsi k nám přišla. Máme tě rádi a tak nechceme, abys byla smutná." řekla Vailly a všichni souhlasně přikývli.
"To je od vás moc hezké. Taky vás mám všechny ráda a moc si vás vážím. Jste ta nejlepší rodina na světě." usmála se Lia z očí jí stékaly slzy štěstí. Sally a Alice ji objaly.
"Co kdybychom zašli ven se projít po lese. Je dneska celkem hezky a můžeme jít navštívit Rochelle. Nevím jak vy, ale já potřebuju na vzduch. Je tady dusná atmosféra." řekl Laughing Jack a protáhl se.
Nikdo nebyl proti a asi tak za hodinku všichni společně vyrazili.
Cestou házela Agnes na Liu omluvné pohledy a Masky s nimi ani ven nešel. Říkal, že nechce lézt zatím Lie na oči. Ostatní to naštvaně odkývali jako dobrý nápad. Ti, co v noci lovili, samozřejmě odpočívali ve svých pokojích, takže jich ven šlo jen pár. Lia se Eyeless Jacka zeptala, jestli nepotřebuje pomoc, když nevidí, ale Jack s poděkováním odmítl a řekl, že se orientuje podle zvuků. Cestou teda Lie vyprávěl, co všechno slyší. Nestačila žasnout nad jeho výborným sluchem.
"Sluch mi nahrazuje zrak, proto se můžu pohybovat bez zábran."
"Jak si o něj vlastně přišel?"
"Nezlob se, ale to je moje soukromá věc."
"Jistě, promiň." řekla omluvně.
"To je v pořádku. Zajímá to každého, ale nikomu jsem o tom neřekl. Je to moje tajemství."
"Každý by měl mít nějaké."
"Pořád máš na sobě tu koženou bundu, kalhoty a mikinu?"
"Jak to víš?"
"Slyším, jak se kůže o sebe otírá."
"Aha. Ano, pořád to mám na sobě. Budu to pak muset vrátit."
"Nech si to. V šatně je oblečení dost. Navíc sis toho s sebou moc nepřinesla."
"Děkuju." usmála se Lia a sledovala Smileho jak pobíhá po lese s klackem v hubě. Jeff šel zamyšleně před ní a s nikým nemluvil. Lia měla chuť se ho zeptat na spoustu otázek, ale věděla, že teď není vhodná doba.
Clockwork si vyndala hodinky z oka a seřizovala si je.
Alice si zase prohlížela svůj Vorpálový nůž a jak se leskl na slunci, házela do okolí lesa sluníčková prasátka. Také Sally se dobře bavila. S Charliem lítala po lese a přeskakovala větve. Každou chvíli se sehnula pro šišku a snažila se trefit jeden z mnoha kmenů. Lia poslouchala, jak kolem švitoří ptáci a celkově jí bylo moc fajn.
Nechci ani pomýšlet na to, co by se stalo, kdybych z té laboratoře neutekla.
Lia si vychutnávala chuť naprosté svobody, když v tom Jeff náhle zastavil. Lia to nečekala a vrazila do něho.
"Co je? Co se děje, Jeffe?" řekla trochu naštvaně.
"Všichni stát!" zavelel Jeff.
To už se na něj otočili všichni. Jeff hleděl kamsi do dálky. Všichni se tím směrem podívali. Za lesním potokem stála polorozpadlá chatrč.
"Co kdybychom to tam prozkoumali?" navrhl Jeff nadšeně.
"Nejsem proti. Třeba tam najdu něco na vylepšení mého zábavního parku." zasmál se Laughing Jack.
I ostatní byli pro a tak se vydali směrem k chatrči.
Už po cestě měl Jeff divný pocit. Jako by se mělo každou chvíli stát něco nečekaného. Zahnal ho a dál šel směrem ke staré dřevěné boudě.
Když k ní všichni došli, začali hledat dveře. Obešli celou boudu, až je našli. Panty byly ale tak zrezivělé, že šli docela těžko otevřít. Nakonec se do toho museli opřít Jeff s Hoodym a dveře skřípavě otevřely. Do chatrče se vlilo sluneční světlo. Hoody vešel jako první a rozhlížel se. Na zemi ležela stará matrace, ze které se kroutila jedna zrezivělá pružina. Dále tam pak byl starý stůl ohryzaný od červotočů, židle a poličky s nářadím a hřebíky. Na stole se válely nitě a jehla. Na matraci ležel batoh s osobními věcmi a nějaká deka.
"Někdo tu nejspíš bydlí." řekl Hoody a ostatní se za ním hrnuli do dveří, aby se mohli taky podívat. Lia si jako první všimla té deky, která střídavě klesala a stoupala. Někdo pod ní dýchal.
Lia šla opatrně ke spícímu a všichni ji tiše pozorovali. Odhrnula deku a z ní vyskočila osoba s nožem v ruce, která se ohnala po Lie. Jen taktak stačila uskočit. Teprve pak si všimla, že je to kluk se sešitým úsměvem a jizvou přes obličej.
Kluk ji pozoroval svýma pronikavýma zelenýma očima. Pak upustil nůž na matraci, aniž by uhýbal pohledem.
Najednou Lia za sebou uslyšela zalapání po dechu. Kluk se podíval tím směrem a náhle zbledl. Za Liou stál Jeff, který měl hrůzu v obličeji. Ti dva ze sebe nespustili zrak.
Co se to proboha děje?
"Jeffe?" oslovil ho neznámý.
Lia se zmateně podívala na Jeffa. Všichni byli zmatení.
"Ty ho znáš?" zeptala se Jeffa.
"Ano."
"Kdo to je?"
Neznámý odpověděl za něj. "Jsem Liu. Homicidal Liu. Jsem Jeffův bratr."



část 10. Zápisník

3. ledna 2015 v 23:16 | Lens |  Lia Electra
Byla tmavá noc a Lia potichu vešla do místnosti, kterou všichni nazývali "Šatna". Tam si našla mikinu s kapucí, koženou bundu a dlouhé úzké kalhoty. To všechno si oblékla na sebe a kapuci si přehodila přes hlavu. Utéct bude těžké, protože hodně creep je momentálně na lovu a pohybují se po domě, po lese... Lia nechtěla, aby šel někdo s ní. Je to její minulost... její problém. Nikdo se jí do toho nebude plést. Prošla potichu chodbou směrem ke dveřím. Už chtěla projít ven.
"Kam si myslíš, že jdeš?"
Sakra! "Jé! Ahoj Jeffe. Jak to, že nejsi na lovu? Taková krásná noc, bouřka už přestala..."
"Nesnaž se to zakecat. Agnes mi všechno řekla. Došlo mi, že se pokusíš provést nějakou akcičku. Proto tě nemůžu nechat jít samotnou. Ať už půjdeš kamkoliv, půjdu s tebou."
"Jeffe, je to moje věc. Musím si ji vyřešit sama. Buď tak hodný a neříkej nikomu, žes mě viděl, jo? Tak zatím."
Jeff ji popadl za ruku. "Hej, neslyšelas mě? Říkám, že jdu s tebou a nenechám si to vymluvit."
Lia si povzdechla. "No tak dobře, ale snaž se být potichu jo?"
"Jasně. Jak tě znám, tak se ti určitě budu hodit. Nechceš snad v lese narazit na Pinkamenu, ne?" ušklíbl se Jeff.
"Není nic, s čím bych si neporadila. Moje střely jsou čím dál přesnější." setřela Jeffa a oba utíkali směrem do lesa.
Na noční obloze nádherně svítil měsíc a poblikávaly hvězdy. Lia vdechovala svěží noční vzduch a ladně přeskakovala kořeny a pařezy v lese. Jeff ji následoval jako stín. Věděla přesně, kam běží. Její první domov, ve kterém bydlela se svými pravými rodiči byl o tři města dál, než byl dětský domov. Nevěděla ale, jak si tuhle několik let starou informaci zapamatovala.
20% mozkové kapacity dělá své.
Po půl hodině už začal Jeff oddechovat.
"Lio? Můžeš na chvilku zpomalit?"
"Ale copak? Máš snad astma nebo co? Fajn, na chvilku půjdeme krokem." zasmála se Lia a zpomalila.
"Opravdu se chceš vloupat do cizího baráku? Co když tam nic nenajdeš?"
"Klídek. Ten barák je opuštěný a nikdo v něm nebydlí. Zatím ho nikdo nekoupil."
"Jak to víš?"
Lia se zarazila. "Prostě to tak nějak vím." řekla nakonec a usmála se.
Chvilku šli mlčky a užívali si nádhernou podzimní noc.
"Lio?"
"Ano?"
"Půl hodiny před tím, než jsme vyrazili do lesa, jsem se pohádal s Jane. Rozešli jsme se. Nenávidí mě." vzdechl.
"Tos jí řekl to o mně?!" překvapeně se na něj podívala.
"Ne. Neví, že k tobě něco cítím. Nemáš se čeho bát."
"Co teď budeš dělat?"
"Co bych měl dělat? Bez vztahu se dá taky žít, ne?"
"To jsem si říkala celý život." řekla Lia zamyšleně.
"Masky se ti líbí, co?"
"Je hodný. Ale já vlastně nevím, co cítím. Vždyť mám umělé srdce. Navíc je to teď vedlejší. Teď chci hlavně znát odpovědi na spoustu otázek." řekla a zase se rozeběhla. Jeff si vzdychl a běžel za ní. Nemohl jí říct, že hlavním důvodem rozchodu byla ona. Nikdy by mu to neodpustila.
Nejspíš chce všechno čas. Každopádně to nevzdám.

***
Asi za tři hodiny doběhli na místo. Před nimi stál dům, ze kterého se loupala žlutá omítka a asi čtyři tašky ze střechy se válely po trávě, zarostlé plevelem. Dům vypadal hodně zanedbaně a bylo štěstí, že ho ještě nezbourali. Lia otevřela se skřípotem zrezivělá vrátka a vešla na zahradu s Jeffem v patách. Dýchla na ni malinko strašidelná atmosféra, ale rychle ji zahnala pryč. Chytla kliku u dveří. Zamčeno.
"Nemůžeme je vykopnout?"
"V žádném případě. Můžeme dovnitř vlézt sklepním okýnkem."
"Taky možnost." řekl Jeff a pokrčil rameny.
Obešli dům a Lia zavzpomínala na ty časy, kdy si na zahradě hrála s míčem, jak v zimě stavěla sněhuláky a jak si na pískovišti stavěla hrady s vodním příkopem a plácala bábovičky.
Měla jsem nádherné dětství.
"Hej Lio! Zamrzla jsi tam?"
"Už jdu!" křikla Lia otráveně a pomohla Jeffovi s hledáním okýnka do sklepa.
Nakonec ho našli a ještě bylo pootevřené. Jeff ho vylomil z pantů a Lia posvítila baterkou dovnitř.
"Je to docela vysoko. Skočím první a pak ti pomůžu." řekl Jeff a už lezl dovnitř. Seskočil na zem a oprášil se.
"Jsi v pořádku? Nezlámal sis nohy?"
"Jsem v pohodě. Můžeš lézt dovnitř, chytím tě."
Lia prolezla okýnkem dovnitř a Jeff ji chytil do náruče.
"Je to tady pěkně zaprášený."
"A divíš se? Navíc jsme ve sklepě."
Jeff postavil Liu na nohy a Lia se rozhlížela baterkou kolem. Ve sklepě byly hromádky dřeva na podpal, dvě kola jejích rodičů a lopata. Vyšli ze sklepa a vydali se po dřevěných schodech nahoru do domu. Vyšli na chodbu a šli směrem do obývacího pokoje. V tom se z rohu obýváku ozval mužský hlas.
"Hej! Co tady ksakru děláte?! Tohle je můj..."
Ani nestačil doříct větu a už se proti němu vrhl Jeff s nožem a podřízl mu hrdlo.
"No skvělý. Jeffe, můžeš prosím toho bezdomovce zakopat na zahradě? Já se tady mezitím poohlédnu. Lopata je ve sklepě."
"Přece ho nebudu cpát tím sklepním okýnkem ven?!"
"Počkej. Pod rohožkou by měly být klíče od dveří." Lia šla na chodbu a skutečně nahmatala klíč od vchodových dveří. Jeff pak toho chudáka vytáhl ven a šel do sklepa pro lopatu.
Doufejme, že toho bezdomovce nikdo nebude shánět. Pomyslela si a šla přímo do pracovny svých rodičů.
Počítač byl sice pryč, ale za to se tam válela spousta papírů. K jejímu zklamání to byly spíš faktury a nedoplatky za plyn a vodu.
Přece tady musí být něco o mně.
Náhle ji zaujal zamčený šuplík. Zatáhla za něj a k jejímu překvapení se přední deska šuplíku vytrhla a zůstala Lie v ruce.
Ani nemusím hledat klíčky.
Lia sáhla do šuplíku, ale vytáhla jen její rodný list, očkovací průkaz a další doklady. Žádná speciální zmíňka o ní. Zklamaně si vdychla a už chtěla jít pryč, ale najednou se prkno pod její nohou posunulo o pár milimetrů. Sehla se k zemi, vyndala prkno a pod ním byl položený šedý zápisník, na kterém byl nápis Projekt - Elektrický kyborg.
Lia nemohla uvěřit vlastním očím. Otevřela ho a našla tam o sobě všechny údaje. Nejspíš se jednalo o tajný experiment. Začala rychle listovat zápisníkem. Byly tam i nákresy její postavy, jejího srdce a dalších orgánů... a všechno bylo detailně popsané. Lia zápisník zavřela a rozhlédla se po pracovně. Prozkoumala všechny přihrádky, ale nic v nich nebylo. Bylo jí jasné, že někdo tu byl před ní, ale nenašel to, co hledal a tak vzal všechno, kromě těch faktur. Pak ještě otevřela velkou skříň a v ní našla dva laboratorní pláště. Poskládala je, vzala je spolu se zápisníkem a opustila pracovnu. Už chtěla odejít, ale najednou se zastavila. Podívala se na dveře, za kterými měl být její pokoj. Otevřela je a nahlédla dovnitř. Všechen nábytek byl pryč a zůstala tam jen jedna kartonová krabice. Vešla do pokoje a krabici otevřela. Byly v ní její oblíbené hračky. Lia se usmála a do očí se jí nahrnuly slzy. Postupně hračky vyndávala z krabice až nakonec vytáhla svojí nejoblíbenější.. plyšového tučňáka. Byl už malinko špinavý, ale kdyby se vypral tak bude jako nový. Lia si ho přitiskla k sobě. Pak se ještě podívala do krabice a zjistila, že na samém dně leží album s jejími fotkami. Její maminka ji ráda fotila, když byla malá. Lia ještě našla v krabici igelitku a tak do ní naházela všechny důležité věci: zápisník, pláště, plyšového tučnáka, album a pár dalších hraček, které se tam vešly. Pak vzala igelitku a s nostalgickou náladou vyšla z pokoje. Pošla vchodovými dveřmi na zahradu, kde na ni čekal Jeff, opřený o lopatu. Mrtvolu nejspíš dávno zakopal.
"Tak co? Máš všechno, co potřebuješ?"
"Ano." řekla Lia a usmála se.
"Ty jsi brečela?"
"Né. To ten prach tam uvnitř." řekla Lia a zamkla vchodové dveře. Klíč si strčila do kapsy u bundy.
"Můžeme jít. Možná se sem ještě vrátím pro ostatní věci." a podívala se naposledy na dům. Na svůj bývalý domov.
***
Když přišli zpátky do sídla, už se začínalo rozednívat. Lia nemyslela na nic jiného, než na to, až padne do postele a pořádně se prospí. Zápisník v tu chvíli vypustila z hlavy.
Vešli do společenské místnosti a chystali se jít do svých pokojů, když v tom kolem nich proběhla Alice.
"Lio! Konečně jsi zpátky! Objevila jsi něco?"
"Objevila, ale budu se tím zabývat až ráno. Teď se musím jít prospat. řekla Lia a zívla.
Rozloučila se s Jeffem a šla směrem ke svému pokoji, když tu na konci chodby zahlédla dvě postavy,... které se líbaly. Byli to Masky a Agnes.
Jak jsem jenom mohla být tak pitomá? řekla si Lia zklamaně a odešla do svého pokoje, kde se zamkla, lehla si na postel a dala se do pláče.



část 9. Liina minulost

5. listopadu 2014 v 20:58 | Lens |  Lia Electra
Byl bouřlivý podzimní večer a v sídle vládla pohodová nálada. Nikomu se nechtělo jít do toho nečasu zabíjet a tak všichni zůstali uvnitř ve společenské místnosti a bavili se.
Laughing Jack se začal malinko vztekat, protože ho už Lia šestkrát porazila v kartách. Ještě nikdy s žádnou Creepou neprohrál.
"Jak ty to jenom děláš?! Že ty máš určitě nějaké karty v rukávu, co?!"
"Nemám rukávy. Mám jen štěstí." zasmála se Lia a začala míchat karty na další hru.
"Já se divím, že vás to futr baví. Tady je strašná nuda. Já chci žít. Chci zabíjet." zaúpěl Jeff a nepřestával házet míčkem o stěnu. Smile míček pozorně sledoval a čekal na příležitost, kdy by ho mohl Jeffovi sebrat. Sally, Alice, Jane, Laughing Jill, Vailly a Clockwork seděly na koberci a hrály na tichou poštu. Jeff se na ně podíval, jak se tam hihňají a pak si jen otráveně povzdech. Slenderman a Lost Silver seděli v křeslech u krbu a pozorovali plápolající oheň. Kapky pleskaly do oken a ten zvuk tvořil nádhernou atmosféru.
"Neviděl někdo Bena?" zeptal se Eyeless Jack, který právě vyšel z kuchyně a přitom okusoval ledvinu, kterou vzal z ledničky.
"Kvůli té bouřce mu spadl počítač a tak se nemůže nabourávat do jiných počítačů. Šel ven." řekla Alice a pokračovala ve hře.
"Do té bouřky?"
"Jo, už je pryč asi hodinu."
"Lio, nemůžeš to nějak opravit než přijde?"
"Nedal mi povolení se v tom hrabat. Všichni víme, jak snadno se dokáže naštvat, takže nechci nic riskovat." řekla Lia, aniž by zvedla oči od karet. Všichni se zasmáli.
"Co proti tobě ten skrček zmůže?" zeptal se s pobavením Jeff.
Sally po něm střelila pohledem. "Neříkej mu tak. Víš přece, že to nemá rád."
"No a co?" zasmál se Jeff, sehnul se a zavázal si tkaničku u levé conversky. Smile využil příležitosti a chňapl po míčku.
"Hej kámo! Okamžitě to naval zpátky!" zařval Jeff a začal Smileho honit po místnosti. Smile jen vesele poskakoval s míčkem v tlamě a elegantně Jeffovi uhýbal.
"Alespoň, že nemá v tlamě nějakou lidskou končetinu." zabručela Lia a lízla si z balíčku další kartu.
V tom vstoupila do místnosti Agnes.
"Lio? Podařilo se mi zprovoznit rentgen. Půjdeš teda?"
"Jasně." řekla Lia a odložila karty."Dohrajeme to potom?" zeptala se Laughing Jacka.
"Fajn." řekl naštvaně Laughing Jack, který už zase prohrával.

***
Lia a Agnes vešly do tmavé, celkem studené místnosti.
"Tak copak tam máme za chybu?"
"Pinkamena mi porušila štít. Jak je to možné?"
"Nevím, ale hned se na to podíváme."
Agnes zapnula rentgen a Lia se za něj postavila. Agnes se na to chvilku dívala, pak si sedla za počítač a něco do něj ťukala.
"Pinkameně se nějak podařilo deaktivovat článek 6."
"Moment? Jaký článek 6? Já mám ve svém těle nějaké články? Takže jsem jako robot?" Lia byla v šoku.
"Ne tak docela. Když jsi byla malá, tak ti museli v těle vyměnit nějaké orgány. A jak jsi rostla, ty umělé orgány rostly s tebou. Přece sis nemyslela, že máš tu elektrickou sílu, jako dar od Boha?"
"Trochu jsem v to doufala." řekla Lia nesměle.
"Možná by bylo dobré vědět, kdo přesně byli tvoji rodiče."
"Jak to mám zjistit? Vždyť jsou mrtví."
"Podle mě to byli nějací vědci, kteří svoji dceru podrobili jistému experimentu. Jenomže co bylo cílem? Udělat z tebe bytost s nadpřirozenou schopností ovládat výboje a elektřinu?"
"To já nevím. Měli autonehodu. Bylo to hrozně dávno." řekla smutně Lia.
"Ať už z tebe chtěli udělat cokoliv, docela riskovali. Stačila by jedna malá chyba a připravili by tě o život. Když se na to dívám, tak můžu s ujištěním prohlásit, že tohle bych já nezvládla...No možná jo, ale neriskovala bych to."
"Co tam vlastně všechno vidíš? Jak vypadají moje orgány?"
"Máš umělé srdce. Vypadá to jako nějaká krabička. Potom máš v mozku v levé hemisféře o jednu komoru navíc a to nepočítám tvoje nervy. Jsou zvláštní a rozhodně nejsou lidské. Možná díky tomu ti z konečků prstů šlehají blesky. Také oči máš jiné a máš jinou strukturu kostí. Podle údajů se nedají zlomit. Abych to shrnula, tvoji rodiče si s tebou pěkně pohráli a úplně tě předělali. Technologie se neustále vyvíjí a ty jsi nový výsledek. Tvoje mozková kapacita je 20%. U normálního člověka je 10%. Nejspíš vědci, kteří tě před nedávnem mučili, nevěděli, co všechno mají v rukou, jinak by s tebou zacházeli lépe. Vidím tady i jistá poranění, která ti způsobili. Kdybys neutekla, zničili by tě. Z toho vyplývá, že jsi výplod nového světa, neuvěřitelný výsledek géniů." odpověděla Agnes, aniž by přestala ťukat do klávesnice a sledovat monitor.
Lia nebyla schopna jediného slova. Snažila se všechno pochopit, ale pořád tomu nemohla uvěřit.
"Jsi si opravdu jistá, že to je všechno pravda, co právě říkáš?"
Agnes si povzdechla a podívala se na Liu. "Jsem věděc. Pracovala jsem v laboratoři WEAP, ale to místo už jsem ztratila kvůli jednomu člověku, který mi zlomil srdce a teď je ze mě vrah. Ale to je vedlejší. Můžu ti říct, že člověk s IQ 213 se jen tak nesplete. Můj rentgen je ten nejpřesnější. Sama jsem ho sestavila a zprovoznila. Můžeš si být na 100% jistá, že mluvím pravdu." a znovu se zahleděla do počítače.
Na Liu ta slova udělala dojem a trochu toužila vědět o Agnesiině minulosti víc, ale zatím byla zticha. Snažila se to nějakým způsobem pobrat. Celý život měla nezodpovězenou jednu otázku a právě teď na ni opravdu chtěla znát odpověď.
Kdo vlastně jsem?
***
Když Lia přišla zpátky do společenské místnosti, tvářila se ustaraně a bylo vidět, že nemá náladu na zábavu. Agnes zůstala ještě ve své laboratoři a ťukala do počítače poznámky a kódy. Bude jen otázka času, kdy to zjistí ostatní.
Vždyť jsem skoro jako Agnes. Napůl člověk a napůl robot... Akorát mám všechny končetiny.
Rozhlédla se po místnosti. Všichni se pořád skvěle bavili. Jediný, kdo zpozoroval její příchod, byl Jeff.
***
Jeff přestal honit Smileho a podíval se na Liu. Věděl, že s ní není něco v pořádku. Vypadala, jako by zjistila něco nepříjemného. A on chtěl vědět, co. Šla do kuchyně a tak šel za ní.
"Lio? Děje se něco? Už zjistila Agnes něco o tom štítu?"
Lia sebou polekaně škubla. "Pracuje na tom."
"Vypadáš ustaraně. Děje se něco?"
"Já nevím. Vlastně stejně se to dozvíš. Zjistila jsem, že nejsem až tak úplně člověk."
Jeff se zasmál. "To už víme všichni. Normální člověk nedokáže ovládat blesky."
"To je právě to. Já.."
V tom se rozletěly dveře a do společenské místnosti přišel promočený Ben. A nepřišel sám.
"Podívej Slendre! Nejsi jediný, kdo nachází nové Creepy. Tak pomůže mi sakra někdo?!"
Za sebou vláčel dívku, zmoklou až na kost. Bylo vidět, že je zcela vysílená.
Lia vyběhla z kuchyně. Bylo jí jedno, že tu novinu Jeffovi nedořekla. Teď chtěla vědět, co se děje a hlavně pomoct.
Když ji uviděla, zarazila se. Ta dívka byla černobílá.
Alice a Hoody ji mezitím položili na pohovku. Dívka težce oddechovala.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se Lia a nespouštěla z dívky oči.
"Zero." řekla dívka a upřeně se na Liu dívala.
"Tak se fakt jmenuješ?" zeptala se Sally, která přiskákala k pohovce aby si nováčka lépe prohlédla.
"Jo. Nějaký problém?"
I když se zdála být vyčerpaná, pořád měla v sobě kapku jízlivosti.
"Ne." řekla naštvaně Sally a odkráčela pryč s Charliem v ruce. Neměla ráda, když na ni někdo mluvil tímhle tónem.
"Radši tě necháme odpočinout a pak ti půjčím něco na převlečení." řekla Jane promoklé Zero.
"Děkuju."
Lia se podívala směrem ke dveřím a pomyslela na Rochelle. Jak asi ona zvládá tu bouřku?
V tom ji Masky vzal za ruku a odvedl ji stranou.
"Jsi v pořádku? Když jsi přišla, tak si vypadala smutně. Nechceš mi říct, co se děje?" zeptal se ustaraně.
"Nic mi není. Všechno je v pořádku." řekla Lia a usmála se na něj.
I když byl Jeff několik metrů od nich, slyšela jeho tiché vrčení a vnímala jeho zlostný pohled, který zabodával Maskymu do zad. 20%. To znamená, že má i zvýšený sluch. Kdysi takové věci nevnímala. Připadaly jí přirozené. Znovu se usmála na Maskyho a odešla směrem do svého pokoje si urovnat myšlenky.
Tam si sedla na postel a zadívala se před sebe. Najednou jí to došlo. Musí jít za pravdou. Musí najít dům jejích rodičů a tam by mohla najít odpovědi na své otázky.
Musím vědět, kdo vlastně jsem.



Příběh (bývalého) outsidera

8. října 2014 v 22:34 | Lens |  Liyami Lens
Zápisek z deníku
4. 5. 1927
Dnešní den je určitě jeden z nejsmutnějších dnů mého života. Dnes zemřela moje nejstarší dcera Evangelina na tuberkulózu. Přišla o svůj život v pouhých sedmnácti letech. Je to pro nás všechny velká ztráta. Moc nám všem chybí, ale v našich srdcích zůstane navždy. Ona věděla, že tento den nastane. Nikdo nepochopil, jak to mohla vědět. Vždycky byla zvláštní. Byla vyvrhelem společnosti, opovrhovala lidmi, obzvlášť jejími vrstevníky. Ostatní děvčata ji měla za čarodějnici, protože se oblékala do černých šatů a také se jí smála za její koktání. Evangelině bylo ale lhostejné, co si o ní kdo myslí. Byla to neuvěřitelná dívka. Nejpozoruhodnější však bylo, že její poslední slova byla: "Vrátím se. Ona mě potřebuje."
Kdo je ta dívka, která ji potřebuje? Jak se může má dcera vrátit? Inu, na tyhle otázky mi asi nikdo neodpoví. Pevně doufám, že jí Bůh odpustí všechny hříchy a přijme její duši k sobě. Vzpomínáme na Tebe s láskou, drahá Evangelino.
***
21. 6. 1997
Každý den se narodí tisíce dětí po celém světě, ale tento den byl něčím zvláštní. V tento den jsem se narodila já.
"Jak se bude jmenovat?"
"Lenička."
"Jste si tím jistá?"
"Ano."
Tohle byl první rozhovor, který jsem si prý vyslechla. Zdravotní sestra byla opravdu "příjemná". Jinak tam panoval naprostý zmatek. Doktoři a sestřičky pořád někam pospíchali, moje tehdy pětiletá sestra si mě chovala v náručí... ,ale nikdo nezpozoroval téměř průhlednou postavu, stojící u okna. Usmívala se na mě.
Jak je maličká.
Upřela na mě své černé oči. Celou dobu mě pozorovala.

***
o pár let později..
Jdu ze školy. Jsem v osmé třídě a na pokraji zhroucení. Je mi jedno, že mě kolemjdoucí vidí brečet. Nikdy jsem neuměla skrývat slzy. Nenáviděla jsem třídu, ve které jsem byla. Nenáviděla jsem školu, do které jsem chodila. Jdu po chodníku a je mi na nic. Zas mě nějaký šesták slyšel v jídelně mluvit. Ty hnusné posměšky. Proč radši nejsem němá?! Jenže to by nebylo to nejhorší. Nejvíc jsem nenáviděla holky ve třídě. Byly jak zmije a jejich poznámky byly jed.
Zase tady byla. Šla vedle mně a nikdo, kromě mě, ji neviděl.
Copak zase bulíš?
Víš.. je celkem těžký tam vůbec přežít.
Nevím, jak to dělá, ale prostě mi čte myšlenky. Nemluvím s ní, ani na ni nijak nereaguju, protože nechci před ostatními vypadat jak magor. Všichni kolem mně si myslí, že nějaká ubrečená holka jde ze školy domů. Ale je za tím něco víc.
Já ji normálně slyším. Slyším její hlas, ale ostatní ho neslyší.
Za ty léta jsem zjistila, že ona je takové moje svědomí. Můj našeptávač.
Proč se jim nepostavíš?
Nejde to. Nemůžu mluvit.
Kdo mluvil o mluvení. Aby tě respektovali, tak se musíš přiklonit k vážnějším metodám.
Já na ně nemůžu vytáhnout nůž. Nemůžu je mučit. Nejsem ty!
Já vím. Ale vím moc dobře, jak se ti ta představa líbí.
Evangelina to vystihla přesně. Opravdu jsem snila o pomstě. O nastolení spravedlnosti do tohoto krutého světa. Byla by to pomsta tím nejkrutějším způsobem. Ať draze zaplatí za své činy. Za své chování.
Jdu dál po chodníku a Ev jde neslyšně vedle mně. Měla jsem toho po krk. Kopání do židle, hnusné urážky, braní věcí z lavice.. Všeho jsem měla po krk. Vím, že si asi řeknete, že jsou asi horší věci, jako například strkání hlavy do záchodové mísy, braní svačin, a mlácení za školou, ale mě tohle stačilo k tomu, abych se cítila mizerně. Nemohla jsem se bránit. Kdykoliv jsem otevřela pusu, slyšela jsem jen škodolibý smích. Někteří lidé si prostě musí vybrat někoho, na kom by si zvyšovali své ego. Aby dali světu najevo, že jsou něco víc než ostatní. Že jejich úroveň je vyšší než ostatních. Takové lidi ze srdce nenávidím.
Přijdu domů a zavřu se v pokoji. Podívám se do zrcadla.
Už ani ten make-up mi nepomáhá. Mám ten nejhnusnější obličej.
Pozoruju se. Vidím malou hubenou holku s plochým hrudníkem, velkým nosem, vlasy barvy počůrané slámy a s beďary na obličeji. Tečka za tím vším byly mé brýle. Pohrdavě jsem se zasmála.
Nedivím se, že o mně žádný kluk nezavadí ani pohledem. Kdo by chtěl sakra mě?! Tenhle ukoktaný uzlíček nervů?!
Když vidím mé spolužačky, mám pocit že jsem v tom vývoji nějak opožděná. Všechny jsou tak sebevědomé, kluci se kolem nich motají... a jsou to krávy.
Já jsem byla přímo ten typ holky, na kterou mají být všichni hnusní. Vypadala jsem jako ty šikanované holky z filmů. Jako bych měla na čele napsáno "Ubližujte mi".
Hodila jsem batoh do kouta, lehla jsem si na postel a zavřela oči. Utekla jsem do svého světa. Světa, kde si můžu dělat co chci. A tak v myšlenkách beru do ruky nůž a řežu svým spolužačkám jizvy na obličej, na tělo, slyším jak křičí, ale já nepřestávám. Uřezávám jim prsty, uši a nos. Místo nosu tam mají jen černou díru. Řežu jim břicha a vyndavám postupně vnitřnosti. Z prstů si olizuju krev. Usmála jsem se. Jen tyhle myšlenky mě dělají v tuhle chvíli šťastnou.
***
O rok později
Vcházím do třídy. Je tam. Smutně si sednu do lavice. Co mi provede tentokrát? Jak mě poníží? Měla jsem strach. Vytádnu si z batohu štos papírů a píšu. Nevšímám si ostatních. Píšu o pobytu na foniatrické klinice, kde jsem byla ve třetí třídě. Cítím v zádech její pohrdavý pohled. Pohled mojí bývalé nejlepší kamarádky. Co jsem jí tak strašného udělala, že mě nenávidí? Kopírovala jsem její styl oblíkání, její styl hudby a tak mě prostě vyměnila. Odhodila mě jako použitou věc. Jako odpad.
Nešikanovala mě fyzicky, ale psychicky.
Uběhlo pár hodin a stěhovali jsme se do třídy na hodinu fyziky. Zase jsem se posadila do lavice a začala psát. Tužkou jsem jela po papíře. A jí se už nějak doneslo o čem píšu (lidi vyzvídají). Z druhé stany třídy na mě začala křičet.
"Jasný! Piš o tom svým blázinci. Ty tam totiž patříš. Mezi ty svý bláznivý kamarády. Jsi blázen Lenko! Blázen!"
Znala mě a tak věděla kam mě přesně zasáhnout. Nikdo se mě nezastal. Vyšla jsem ze třídy a šla jsem za mamkou, která v naší škole učila chemii. Moji "iteligentní" spolužáci si myslí, že k ní pořád chodím žalovat. Jenže já jsem nikoho jiného neměla. Řekla jsem jí že už do téhle školy nikdy nevkročím a utekla jsem. Bylo mi jedno, že jsem porušovala nějakej pitomej školní řád. Chtělo se mi umřít. Nevím, jak dlouho jsem utíkala, ale po chvíli jsem se zastavila abych popadla dech. Zase u mě byla Ev. Cítila jsem její přítomnost, ale nic mi neříkala. Byla tady proto, aby mi případně zabránila tomu nejhoršímu. Bylo toho na mě moc. Utřela jsem si rázně slzy a šla jsem domů. Byla jsem zlomená. Uvnitř zlomená. A tak jsem si doma vytáhla z penálu kružítko a začala jsem si na kůži rýt obrázky.
Moje mamka pak volala její mamce, protože si to chtěla ujasnit. Vyšlo najevo, že moje bývalá kámoška prý taky brečí. Zaťala jsem ruce v pěsti.
Jaký má ONA důvod brečet?! Vždyť mi prakticky zničila život! Toho snad chtěla dosáhnout ne? Měla by přece být šťastná! Povedlo se jí to!
Nemohla jsem to pochopit a vlastně to nechápu dodnes.
***
O pár dnů později
Sedím u počítače a píšu si s kámoškou. Myslím, že bych ale slovo "kámoška" měla dát do uvozovek. Ona totiž byla známá tím, že využívala lidi a lidi využívali ji. Není to sranda?
Tehdy jsem se doopravdy zamilovala (až časem jsem poznala, že to byl blbec, ale neodbýhejme od příběhu). Moje tvz. kámoška se ho totiž ptala na názor na mě.
Tak co ti říkal?
Nevím, jak ti to mám říct.
-_-
Nooo... říkal že mu prý připadáš odpudivá.
.....Odpudivá?...
Ano.. je mi to líto.
Nevěřím, že jí to bylo líto. Je to dobrá herečka. Na to ji znám docela dobře.
Pročítala jsem si ty zprávy pořád dokola. Nemohla jsem tomu uvěřit a projel mnou vztek. Vedle svého ucha jsem uslyšela šepot: Tak na co ještě čekáš?
***

Příští den jsem ho sledovala jak jde ze školy. Sledovala jsem ho jako stín. Vlastně jsem to nebyla já. Moje tělo ho sledovalo, ale já nebyla uvnitř. Jako by ho někdo ovládal. Nikdy bych totiž nešla po ulici s nožem v kapse.
Zašel za roh a já za ním. Temná ulička za panelákem. Perfektní.
"Ahoj"
"Ehm... ahoj Lenko....co tady děláš?"
"Přišla jsem se tě jenom na něco zeptat."
Polkl. Bylo vidět, že je ze mně opravdu nervózní.
"Copak chceš vědět?"
"Opravdu si o mně myslíš, že jsem odpudivá?"
"Ona ti to říkala?" byl v šoku.
Ale mě to stačilo.
"Víš, nemám ráda lidi, kteří soudí ostatní podle vzhedu. Možná bys měl přestat."
Ani se nestačil rozkoukat a v tu ránu jsem mu nožem vyrvala oči z důlků. Křičel.
"Jseš v takové agónii, že nevnímáš nic jiného než bolest. Chudáčku."
"Proč jsi to udělala, ty zrůdo?"
Usmála jsem se. "Na slepce volíš špatně slova. Tohle je odplata."
Položila jsem mu nůž na krk. "Vždycky jsi byl pro mě výjimečný. Říká se, že výjimečnost přihází od srdce. Opravdu ji tam máš? Uvidíme. Naposed se nadechni a zemři."
Jeden pohyb nožem stačil na rozříznutí hrdla. Mrtvé tělo padlo na zem. Stal se ze mě temný anděl. Pomsta byla mé druhé jméno. Jenomže jsem to nebyla já kdo ho zabil. Nedokázala bych zabít ani sebe, natož někoho jiného. Já to nebyla. Moje tělo padlo na zem. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že už jsem zpátky. Zhluboka jsem dýchala a podívala jsem se směrem, odkud přicházel smích. Nademnou stála Evangelina a smála se.
***
Dodatek:
Pro ty, kteří nečetli můj ask: Tohle jsou opravdu útržky z mého života, akorát je něco pravda a něco zas ne :) a je jen na vás čemu budete věřit a čemu ne :) Pokud se ptáte na můj život teď v přítomnosti, tak můžu s lehkým srdcem říct, že jsem šťastná :) Jsem na střední škole a mám bezva třídu (sice se tam s nikým moc nebavím, ale nikdo na mě slovně neutočí, takže spokojenost :)) Mám taky pár opravdu dobrých přátel a skvělého přítele, kterého miluju :3 život se mi prostě obrátil k lepšímu a jsem za to opravdu ráda :) (mimochodem.. s tou holkou, která mě dohnala na pokraj mých sil jsme zase kamarádky a ona toho všeho lituje. Jsem ráda, že jsem jí to odpustila, i když to pro mě bylo těžké.) Věřím, že se každému nakonec obrátí život k lepšímu, i když tomu někdy nevěříme :) Svojí bývalou třídu na základce nenávidím dodnes. A oni se mě ještě ptají, proč nechodím na třídní srazy. :D Copak někteří tak lehce zapomínají? :) A co Evangelina? Mohli jste si všimnout, že zde hrála hlavní roli. :) Věříte, že existuje? To je jen čistě na vás. :) Mám Vás ráda :3 Vaše Lens :)
P.S. Příběh o Lie budu dál psát :) (dostala jsem zase po dlouhé době inspiraci)

část 8. Co skrývá les

21. září 2014 v 9:55 | Lens |  Lia Electra
Lia šla svižným krokem a obcházela stromy. Do prasklé podrážky jí natekla voda, ale snažila se to ignorovat. Co se to s ní děje? Proč je najednou všechno tak komplikované? Celý život neměla na kluky ani pomyšlení. Sice se našlo pár kluků z děcáku, ale ti od ní utekli, když zjistili, co je zač. Nechtěla si vymýt hlavu něčím jako je láska. Vždycky o sobě tvrdila, že je bez citů a že je její srdce z kamene. Ale co teď? Proč má ten divný pocit v břiše, když vidí Maskyho?
Možná, že už temná minulost skončila. Možná je čas být konečně šťastná.
Najednou za ní zašustilo listí. Lia se prudce otočila a oči jí zlatě svítily. Pár metrů od ní stál... růžový poník?
Co sakra dělá v lese růžový poník?
Promnula si oči, aby měla jistotu že se jí to nezdá. Halucinace neměla. Opravdu tam stál a díval se na ni. Pak se začal šíleně smát.
"Co jsi sakra zač?"
"Já jsem Pinkamena. Trochu se nudím. Uspořádáme si párty?" řekl sladkým hláskem poník.
Lia viděla, že se za poníkem cosi leskne. Nůž. A od krve.
Najednou proti ní cosi vystřelilo. Uhnula. Čepele se zabodly do stromu za ní.
"Co to kruci zkoušíš?!" Lia po Pinkameně střelila pohledem. To bylo poprvé, co na ni zaútočila creepa.
"Ale no táák! Nechceš přece kazit zábavu. Jak se vůbec jmenuješ?"
"Lia Electra, ty šílený poníku." a vystřelila blesk jejím směrem.
"Jejejej... netrefila." Pinkamena se usmála.
"Možná, že tě ostatní přijali, ale mojí zkouškou jsi ještě neprošla moje milá Lio." pak se otočila ke stromům. "Pane Widemouthe, máme tady nováčka."
Pan Widemouth? Není to ta kočka, o které mluvila Jane?
Zpoza stromů vyšlo něco v podobě kočky s velkým úsměvem a v tlapce to drželo sadu nožů.
"Ale ale ale. Já věděl, že jsem zaslechl nějaký zvuk. Kdopak to k nám přišel?"
"Jen nějaká Lia Electra. Dneska se trochu pobavíme."
V Lie začal růst vztek. Copak ji tady nikdo nebere vážně?
"Fajn. Copak je to teda za zkoušku?" řekla Lia znuděně a naštvaně zároveň.
"Nepoceňuj nás. Dokážeme být dost vynalézaví."
"Prostě půjdeš a my si s tebou pohrajeme. Zkouškou projdeš, pokud to přežiješ."
"Na tohle nemám čas. Mám na starosti důležitější věci."
"Dneska můžeš nechat starosti stranou. Je čas na pártýýý!" Pinkamena se rozesmála na celé kolo.
Pan Widemouth začal žonglovat s noži, které pak házel po Lie. Lia jen zaktivovala štít a šla pomalu směrem k sídlu. Nože se od štítu odrazily.
"Vidím, že máš esa v rukávu. Zkusíme přitvrdit."
Lia nevěděla, co přesně udělali, jelikož byla otočená zády, ale těm dvěma se záhadným způsobem podařilo zrušit její štít. Málem ji zasáhly nože do zad. Udiveně se na ně zadívala. Nikdo ještě nezrušil její štít. Až do teď.
"Sakra!"
Lia na nic nečekala a běžela směrem k sídlu. Cítila ve vyduchu divné vybrace. Uhnula hlavou doleva. Kolem levého ucha jí proletěl nůž. Jako by jí instinkt dával povely. Skrčit! Nad hlavou jí prosvištěla sekyra.
To už přestává všechno!
Najednou prudce zabrzdila. Těsně před nosem jí proletěly šípy. Otočila se a střelila jiskru. Uslyšela žalostné mňouknutí. Trefila se.
Přece se nenechám zabít.
Kličkovala mezi stromy. Zase prudce zabrzdila. I když byla zakrytá listím a větvemi, věděla, že tam je past. Stačil by jeden krok a ležela by v díře, nabodnutá na špičaté ostny. Past se nedala obejít, protože kolem ní tekla řeka. Musela by se chytit větve a zhoupnout se přes ní.
Bylo by to moc riskantní.
Pokusila se vymyset jinou cestu. Zadívala se nahoru do korun stromů. Stačilo by skákat z větve na větev.
Lia vyšplhala na strom a opatrně přelezla na další. Tak to pokračovalo, dokud neuslyšela dunění kopyt o zem. Pinkamena.
"Pana Widemoutha jsi sice zasáhla, ale ještě jsem tady já. Mně zábavu nepokazíš."
Nůž kolem Liy proletěl tak těsně, že jí usekl pramen vlasů a na krku jí udělal jizvu. Málem spadla ze stromu. Věděla, že se musí Pinkameny zbavit.
Najednou se nad ní zahřmělo. Bouřka.
Skvěle!
Oblohou projel blesk, který se stočil směrem k zemi. Minul Pinkamenu o pár centimetrů. Vypískla a vyděšeně uskočila. Ozvalo se zahřmění a spustil se liják. Následoval další blesk. Lia získala nad bleskem kontrolu. Místo aby zasáhl zem, začal Pinkamenu honit po lese.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!" řvala Pinkamena a snažila se kličkovat mezi stromy.
Lia se na stromě přidržovala větve a soustředila se na blesk. Stačila by chvilka nepozornosti a blesk by zasáhl zemi. A Pinkamena by zase začala útočit.
Já ti dám párty, ty růžová obludo.
Blesk lítal po lese asi půl hodiny. Pak zasáhl svůj cíl. Lia sešplhala ze stromu a došla pomalu k Pinkameně, která ležela ztuhlá na zemi. Její srst dostala našedivělou barvu a hříva jí trčela do všech stran. Ale dýchala. Blesk ji kupodivu nezabil.
"Jsi z té párty nějaká unavená. Bude lepší, když si odpočineš. Příště si s elektřinou raději nehraj." řekla Lia a vydala se k sídlu. Za chvilku zjistila, že o kus dál vede přes řeku most. Nemusela vůbec na stromy lézt.
Člověk v panice holt nemyslí.
Přešla přes most, ale pak se zastavila. Vůbec nevěděla, kde je.
A sakra.
Sedla si na pařez a přemýšlela, kudy by měla jít. Celou dobu si myslela, že k sídlu opravdu jde. Pomalu začala panikařit.
Co když je v lese takových šílených bytostí víc? Co budu dělat, až se Pinkamena probudí?
Ani si nevšimla, že déšť ustal. Cítila se opet sama.
Najednou k ní přiletělo malé světýlko. A potom další. A další.
Světlušky.
Kolem Liy se začaly hemžit desítky světlušek. Větší nádheru snad ještě neviděla. Usmála se.
Zapraskaly za ní větvě. Otočila se a uviděla zvláštní dívku v uniformě. Oči jí ve tmě nádherně svítily.
"Nejsou nádherné?" zašeptala dívka a ukázala na světlušky.
Lia se nezmohla na slovo a tak jenom kývla hlavou.
"Tvoje blesky svítí jako světlušky. S elektřinou není radno si zahrávat." zašeptala a na nespouštěla z Liy oči.
"Jmenuji se Rochelle a tohle bude možná první dobrý skutek, který jsem za ta léta udělala." její šepot se nesl lesem.
"Následuj ty světlušky a dovedou tě k ostatním."
Než mohla Lia cokoliv říct, Rochelle zmizela mezi stromy. Podívala se na světlušky, které se seskupily a letěli směrem s sídlu. Šla za nimi. Podrážka u boty už jí dávno odpadla, ale nevnímala to. Světlušky ji úplně zhypnotizovaly.
Až když došla k sídlu, zjistila že už je tma.
To jsem opravdu byla venku celý den?
Světlušky se obletěly její hlavu a letěly zpátky k lesu. Zmizely za stromy stejně, jako předtím Rochelle.
Lia otevřela dveře.
"No to je dost, že ses vrátila. Už jsme si mysleli, že jsi spadla do nějaké z pastí."
Clockwork Liu objala.
"Jeff měl výčitky svědomí a Masky málem zešílel strachy. Už jsme tě chtěli jít hledat."
"Potkala jsem Pinkamenu a Pana Widemoutha. Nejspíš jsem prošla jejich zkouškou."
"Ty jsi vážně potkala ty dva a pořád žiješ?!"
"Jo. I když do teď nechápu, jak se jim podařilo zrušit můj štít. Nejspíš ho budu muset vylepšit."
"Lio! Vrátila ses! Zrovna jsem si s Charliem hrála venku, když jsem nad lesem uviděla ty blesky. To byla náááádhera!" Sally se radostí roztančila po místnosti.
"Jsem ráda, že se ti to líbilo, Sally. Mimochodem... kdo je Rochelle?"
"Rochelle je jedna z nás, akorát je pořád v lese. Zkoumá tam světlušky." řekla Jane, která mezitím přišla.
"Potkala jsi ji?"
"Ano. Prakticky mi ukázala cestu z lesa."
"Nejspíš musela zjistit, že nejsi ledajaký člověk. Ona jinak lidi zabíjí. Křupne jim páteř, vyndá jim vnitřnosti na záda jim přišije křídla a pak je schodí ze skály."
"Ehm.. zajímavý. Asi si už půjdu lehnout. Pro dnešek toho mám dost."
Lia šla směrem ke svému pokoji. Přede dveřmi čekal Masky.
"Všiml jsem si tvých bot, tak jsem ti něco přinesl. Neptej se mně, odkud to mám."
V ruce držel pár semišových černých kozaček, vysokých do půli lýtek. Dal je Lie a políbil ji na tvář. Pak odešel chodbou směrem ke společenské místnosti.

část 7. Zranění na těle a na duši

6. září 2014 v 21:57 | Lens |  Lia Electra
Lia se probrala kolem jedné hodiny ráno. Kvůli tomu článku v novinách měla výčitky svědomí. Co když ji budou hledat? Bylo to opravdu nutné je zabít?
Ale ten pocit je úžasný. Nikdy mě nenajdou, to je blbost. Stejně jako nenašli ostatní, tak nenajdou ani mě.
Převalila se na bok a zadívala se do zdi. Myšlenky se jí honily hlavou.
Hodně creep už je určitě na lovu. Zůstali nejspíš jen ti unavení a zranění.
Odpojila nabíječku, vstala z postele a šla chodbou směrem k pokoji Jeffa. Věděla, že spát nebude. Nemá víčka a navíc ho to zranění musí docela dost bolet. Určitě bude rád za společnost. Šla bosky směrem k jeho dveřím a snažila se nedělat hluk.
Otevřela dveře.
"Ahoj Jeffe. Spíš?"
"Lio? Ahoj. Musím myslet na dnešek. Měl jsem se víc soustředit. Masky mě vykolejil. Nemusel bych tady ležet, jak mrtvola v rakvi."
Lia si sedla na postel, na které ležel.
"Máš štěstí, že tě to nezasáhlo do hrudníku."
"Mělas o mě strach, co?" řekl spiklenecky se na ni podíval.
"Nedělej si s toho srandu. Jasný, že jsem o tebe měla strach, protože jsi mohl docela dobře umřít."
"O Maskyho jsi taky měla strach?"
"Co tím myslíš? Měla jsem strach o vás oba."
"Co s ním máš?"
"Nic s ním nemám. Co ti je po tom?! Chtěla jsem ti tady jen dělat společnost a ty mě vyslícháš? Asi bych měla vypadnout, než mě tady uvidí Jane."
"Né, promiň. Nemyslel jsem to tak. Klidně zůstaň."
Chvíli bylo ticho.
"Miluješ ji pořád?" zeptala se Lia a zadívala se do země.
"Myslíš Jane?"
"Jo. Koho jinýho?"
"Víš... nějak už si nejsem jistej. Na jedné straně je Jane...a na druhé jsi ty."
"Já? Jak to myslíš?"
"Jak to myslím? Myslím, že od té doby, co jsem tě viděl jsi mi připadala vyjímečná. No, spíš od té doby, co jsi mi vrazila tu pecku. U Jane mi to trochu chybí."
"Jane tě miluje, Jeffe."
"A ty snad ne?"
Lia byla v šoku. Nikdy se jí nestalo, že by o ní někdo stál. Pak se ale vzpamatovala.
"Jeffe, já jsem sem nepřišla proto, abych ničila vztahy. Navíc tohle je proti mým zásadám."
"Takže ke mně nic necítíš?"
"Ty a Jane jste moji kamarádi. Jane by to ranilo a to já nechci. Nechci si zde udělat nepřátelé. Slib mi, že s ní zůstaneš. Prosím."
"Řekni, že ke mně nic necítíš a zůstanu s ní."
"Ty bys ji vážně opustil?! Děláš si srandu?! Fajn, nic k tobě necítím, když to chceš slyšet! Měl by ses nad sebou zamyslet, protože Jane je úžasná holka. V podstatě sis ji sám vybral a nechal ji žít! Ona ti odpustila to, cos udělal její rodině! Neměl bys ji opouštět kvůli mně. Zamysli se nad tím!"
Lia odešla z pokoje a práskla za sebou dveřmi. Byla rozčilená a smutná zároveň. Na chodbě si sedla na studenou podlahu, opřela se o stěnu. Slzy jí tekly po tvářích. Nikomu z těchto lidí nechtěla ublížit. Oni byli její nová šance, jak být šťastná. Věděla, že pokud o ně přijde, tak už nenajde žádné útočiště. Navíc je měla všechny ráda. Milovala tenhle život a nenechá si ho zkazit tím, že si Jeff něco usmyslí.
Najednou uslyšela kroky.
"Lio? Co se děje?"
Byl to Masky, který k ní přišel s obvázaným ramenem.
"Co tady děláš, Masky? Máš přece ležet a odpočívat." utřela si slzy.
"Dá se to vydržet. Navíc je v pokoji pěkná nuda, tak jsem se šel projít a slyším jak někdo brečí. Nechceš mi říct, co se stalo?" a posadil se vedle ní na podlahu. Masku neměl na obličeji, ale na hlavě.
Lia neměla chuť mluvit. Nechtěla, aby se někdo dozvěděl o tom, že ji Jeff miluje víc než Jane. Znovu se rozbrečela. Masky ji objal zdravou rukou a řekl jen "To nic. Všechno bude v pořádku."
Lia ho objala taky. Třásla se, ale cítila se v bezpečí. Měla ho ráda.
"Bude lepší, když si půjdeš lehnout." a usmál se svým chápavým úsměvem.
***
Lia otevřela oči a zjistila že už je ráno. Překulila se na bok a vzpoměla si na onu noc s Maskym. Sotva na něj pomyslela, už měla takový zvláštní pocit v břiše. Nikdy předtím ho neměla. Usmála se. Masky ji odvedl do pokoje a chvilku tam s ní byl. Celou dobu byl ticho. Odešel, až když Lia usnula. Pak si ale vzpoměla na Jeffa a zamrazilo ji. Vždyť se na něj nebude moct ani podívat. A na Jane v podstatě taky.
Ach jo.
Vstala a šla do koupelny se dát do kupy. Šla potichu do kuchyně a hlavě měla jediné: Hlavně nepotkat Jeffa.
Najednou jí v tenisce něco prasko. Podrážka rupla vedví.
Úžasný. Teď abych scháněla jiný boty.
Došla do kuchyně, aby se na snídala. Eyeless Jack už seděl u stolu a pochutnával si na ledvině. Alice k ní z úsměvem přišla.
"Ahoj Lio. Jak ses..."
Najednou se obloha zatáhla. Jako by se den proměnil v noc. Blýsklo se, zahřmělo a za chvilku začal liják. Provazy deště bouchaly o střechu sídla. Z nebe se snášely velké ledové kroupy. Nejzvláštnější bylo, že se tohle stalo během pěti sekund.
"Zalgo." zašeptala Alice.
Najednou se prudce otevřely dveře, blýsklo se a dovnitř vešla bytost podobná ďáblu. I když ďábel bylo v tu chvíly slabé slovo. Velký démon vztoupil dovnitř. Oči mu červeně zářily. Usmál se a odhalil svoje špičaté zuby.
"Ahoj všichni."
"Vítej doma, Zalgo." usmála se Alice.
Lia se nezmohla na slovo. Myslela si že už viděla všechno, ale s tímhle nepočítala. Udiveně na něj zírala.
"A vida. Nováček." řekl se smíchem Zalgo a praštil Liu přátelsky do zad. Lia měla co dělat, aby nespadla.
"Taky tě ráda poznávám. Jsem Lia." usmála se a podávala Zalgovi ruku.
Zalgo ji stiskl a v tu chvíli mu paží projel blesk. Zasmál se.
"Vidím, že jsi na jiné úrovni Lio." a zatřepal rukou ve vzduchu. Ani nevykřikl bolestí.
"Zalgóóó! Lidi, Zalgo je tady!" křičela Sally a nadšeně objala Zalgovi nohu.
"Ahoj Sally. Těšila ses na mě?"
"Moc. A Charlie se taky těšil."
"No jo. Už by se měl vyprat. Je trochu špinavý."
"Charlie nemá rád vodu." řekla trucovitě Sally a odešla do kuchyně si dát snídani.
"Ahoj Zalgo. Skvělé, že ses vrátil."
Lia sebou trhla. Jeff. Cítila v zádech jeho pohled, ale snažila se to ignorovat. Šla si sednout vedle Sally a dát si snídani. Jeff byl to poslední, na co teď chtěla myslet.
"Ahoj Jeffe. Co to máš s rukou?"
"Ale jen taková menší nehoda. O nic nejde."
O nic nejde? Copak zapoměl na to, že před dávkou těch prášků vřískal, jak malá holka?!
Lia vztekle ukusovala svůj sendvič, zatímco Sally si hrála s lupínky ve své misce s mlékem.
"Á, dobré ráno Lio. Málem bych tě přehlédl."
"Vtipné Jeffe." řekla Lia, aniž by se na něj podívala.
"Copak se stalo? Nevstala jsi dneska špatnou nohou s postele?"
Lia dopila džus a odešla od stolu.
Rychle šla ke dveřím ven a cestou málem vrazila do Maskyho.
Za sebou slyšela věty, jako: Co se jí stalo? Jeffe nevíš o tom náhodou něco?
Cítila za sebou Maskyho pohled.
Chudák. Nejspíš musí být úplně zmatený. Teď hlavně potřebuju na vzduch nebo mě z téhle atmosféry jebne.
Práskla za sebou dveřmi a vydala se směrem k lesu.


část 6. Znovu v laboratoři

20. srpna 2014 v 20:48 | Lens |  Lia Electra
Když se Lia probudila, skrz černé závěsy prosvítalo ranní slunce. Zívla a odpojila nabíječku. Na sobě měla tričko velikosti L a volné kraťasy. Šla do koupelny umít si vlasy, dát se trochu do kupy a když si na sebe oblékla své obvyklé oblečení (černé tričko a vyhrnuté kalhoty), sešla dolů do kuchyně za ostatními.
"Dobré ráno, Lio. Vstala jsi docela brzo. Ostatní po té včerejší akci ještě spí." přivítala ji Alice a servírovala na stůl sendviče.
Lia se podívala na hodiny a zjistila, že je půl deváté.
"Dobré ráno, Alice." řekla rozespale a usmála se. Udiveně se podívala na stůl a viděla tam úplně normální snídani. Tak trochu si myslela, že tam bude spíš nějaká paštika z lidských jater, ale tohle ji mile překvapilo.
"Posaď se a dej si něco. Doufám, že jíš normální stravu, že třeba nejíš nějaké besky a výboje." zasmála se Alice a dala na stůl talíř se šunkou.
"Ne, tak divná zase nejsem." řekla se smíchem Lia a už se ládovala prvním sendvičem. Alice jí připravila sklenici pomerančového džusu.
"Co budeš dneska dělat?" zeptala se Liy při nalévání.
"Trénovat. Není tady v okolí nějaké vosí hnízdo?"
"Je hned za sídlem. Slender ho měl dávno shodit, ale k tvému štěstí tam pořád visí."
"Skvělé. Hned po snídani začnu." a vzala si ještě jeden sendvič.
Po zubní hygieně se vydala směrem za sídlo. Alice měla pravdu. Pod střechou bylo velké vosí hnízdo a bzučelo tam opravdu hodně vos.
Tak jde se na to.
Lia zaostřila na první vosu a ta hned sletěla k zemi. Z jejího rozškvařeného tělíčka se ještě kouřilo.
Výborně.
Zaostřila na další, která dopadla jako její předchůdkyně. A takhle skončilo asi patnáct vos. Byla tak zabraná do trénování, že si vůbec nevšimla, že za ní někdo stojí.
"Ahoj Lio."
Lia se tak lekla, že místo vosy zasáhla celé hnízdo, které z bouchnutím spadlo na zem. Žádná vosa už z něho nevylétla.
"Fakt skvělý. Jak teď mám podle tebe trénovat?!" otočila se naštvaně na Jeffa, který mezitím vyprsknul smíchy.
"Skvělé přivítání po ránu. Co takhle zkusit něco většího?"
"Co by sis pod tím představoval?"
"Třeba kance. Eyeless Jack je chodí lovit, protože jejich vnitřnosti jsou podobné lidským, obzvlášť srdce. Navíc bys mu zabitým kancem po ránu udělala radost." usmál se Jeff.
"A kde ho mám asi tak najít, ty pátrači lesní zvěře?"
"Pojď za mnou. Smile vyčmuchá všechno a mezitím tě seznámím s pastmi. Pokud tvůj trénink půjde dobře, tak můžeme zaútočit na laboratoř ještě dnes v osm před zavíračkou. Se Slendrem jsme o tom u snídaně diskutovali." řekl Jeff ledabyle a písknul na Smileho.
"Musíme si ale dát pozor. Mají laserové pistole." řekla Lia a ustaraně se podívala na Jeffa.
"Copak si myslíš, že jsme nějací amatéři? Všechno se zvládne, uvidíš." a objal Liu kolem ramen. Lia cítila, jak jí začínají hořet tváře. Když Smile přiběhl, tak ji pustil a odkašlal si.
"Tak fajn... ehm... půjdeme." a optimisticky se na ni usmál.
"Tak Smile, hledej kance, ale nelov ho." řekl Jeff psovi, který rázem začal větřit. Pak se rozeběhl směrem do lesa s Liou a Jeffem v patách. Oba museli být dost rychlí aby Smilemu stačili. Běželi okolo pastí a tak Lia věděla, kde která past leží. Najednou Smile prudce zastavil a přikrčil se. Jeff a Lia se schovali za křoví. Před nimi stál kanec a žral bukvice. Jeff pobídl tiše Liu, ať ho zkusí zabít a celou dobu jí dýchal za krk. Lia zaostřila, ale v tom kance něco vyděsilo a rozeběhl se. Lia vyběhla za ním. Když chtěl vběhnou za zatáčku, zaostřila a kanec padl mrtvý k zemi.
"Výborný. Cíl byl docela pohyblivý, ale i to jsi zvládla. Myslím, že zautočíme ještě dneska, než vypadneš ze cviku." a dloubl Liu přátelsky do ramene. Lia namířila prstem mezi stromy a vyslala jiskru. Na zem spadl mrtvý havran.
"Jsi připravená. V laboratoři jim ještě ukážeme!"
***
Lia si hrála se Sally a s Charliem, když hodiny odbyly půl osmou. Jeff, který ležel na gauči se protáhl a vstal.
"Tak vyrážíme! Doufám, že jste všichni připravení. Tohle nebude vůbec jednoduché. Lost Silvere, ty budeš muset nejspíš zůstat tady a hlídat sídlo. Kluk bez končetin nám bude docela k ničemu."
"Jako vždycky." vzdychl Lost Silver, který seděl na křesle v rohu místnosti.
"Nebuť smutný. Až se vrátíme, tak ti budu všechno vyprávět." řekla Lia Silverovi a usmála se na něj.
Silver jí úsměv opětoval. Jeff se na Liu podíval. Opravdu ji všichni měli rádi. Měla v sobě takové vzláštní kouzlo.
Sally nadšeně vyskočila a doběhla si pro nůž.
"Opravdu ji chceš vzít s námi?" podívala se Lia na Jeffa s obavami.
"Ano. Ještě jsi ji totiž neviděla v akci." a povzbudivě se na Liu usmál.
"Mohla bys ještě prosím dojít pro Laughing Jacka? Nejspíš je ve svém pokoji."
"Kde přesně?"
"Chodbou v levo, páté dveře."
"Fajn, jdu pro něho."
Lia se vydala chodbou a našla páté dveře, na kterých byly nalepeny černobílé konfety a stužky. Nebylo pochyb, že to jsou ty správné. Lia zaklepala a když nikdo neotevíral, vešla dovnitř. V pokoji byla tma a tak rozsvítila světlo u dveří. Rázem ale spatřila něco neuvěřitelného. Když rozsvítila světlo, jakoby oživila černobílý zábavní park uvnitř místnosti. Kolotoče se začaly točit, horská dráha se rozjela, houpačky se houpaly, nafoukl se skákací hrad a hrála pouťová hudba.
Náhle uslyšela smích.
"Lio! Vítej v mém království zábavy!"
Na kolotoči, na černobílém, dřevěném koni seděl Laughing Jack a smál se na celé kolo.
"Jacku? Jenom jsem ti přišla říct, že už je čas vyrazit."
"Máš pravdu, málem bych zapomněl." řekl zklamaně Laughing Jack "Ale kdyby ses chtěla pobavit, můj park je vždycky otevřený." seskočil z koně, zhasnul světlo a šel za Liou k ostatním.
"Tak už jsme konečně všichni." vydechl Jeff, když je spatřil a všichni vyrazili na cestu.
***
Došli k šedé, vysoké budově známé jako Laboratoř pro výzkum a vědu. Bylo těsně před zavíračkou a tak tam byli ještě všichni pracovníci.
"Jde se na to." řekla Agnes a rozřízla ozubeným kotoučem dveře, které s žuchnutím spadly. Když se usadil prach. Všichni lidé v recepci zírali na skupinku zabijáků s Liou v čele. Najednou nastal příšený zmatek. Lia toho využila a vykřikla: "Nikoho nešetřete a všechny je zabijte!"
Vyřítili se dovnitř a začali mrštně všechny zabíjet. Než se stačili lidi rozkoukat, už měli podřezaná hrdla. Lia se podívala na Sally. Ta malá holčička byla rychlejší než zajíc a už zabila sedm lidí. Lia na nic nečekala a tak střílela jiskry a zaostřovala.
Spustil se alarm a dovnitř vběhli pracovníci v laboratorních pláštích. Každý držel v ruce laserovou pistoli a začali střílet.
"Bacha na lasery!" křikla na ostatní Lia a uhýbala paprskům.
Jeden pracovním na ni namířil, ale v tu ránu se za ním objevil Hoody a podřízl mu hrdlo. To samé dělal i Jeff. Slender začal pracovníky trhat vedví. Rake je trhal svými drápy. Agnes spustila kotouč a začala jim řezat hlavy. Všude stříkala krev a byl slyšet nářek pracovníků. Najednou Lia uslyšela nářek, který znala. Otočila se a spatřila Maskyho na kolenou jak se chytá za rameno. Zasáhli ho. Okamžitě střelila jiskru po pracovníkovi, který to udělal a ten padl mrtvý k zemi. Přiběhla ke sténajícímu Maskymu.
"Bolí to moc? Měl sis dávat pozor." řekla ustaraně.
Jeff, který se otočil na Liu a chvilku ji sledoval, vzápětí schytal laserem do ruky. Zaječel bolestí.
"Jeffe!" vykřikla Jane zoufale.
Lia se podívala jeho směrem a cítila, že se jim to začíná vymikat z rukou. Hodně pracovníků už ale bylo naštěstí zavražděno a tak jich zbylo jen sedm. O ně se postarali ostatní. Žádný z pracovníků se dneska nevrátí domů ke svým rodinám. Najednou bylo ticho. I alarm přestal houkat a byl slyšet jenom tichý nářek Jeffa a Maskyho.
"Musíme je vzít domů! IHNED!" Lia pomalu propadala panice.
Slenderman vzal Jeffa do náruče a pospíchal k východu. Jaké bylo jejich překvapení, když před laboratoří uviděli své terénní auto a za volantem seděl Bloody Painter.
"Lost Silver mi řekl, kde jste a tak jsem si myslel, že by se vám tohle mohlo hodit." a ukázal na auto.
"Paintere! Přijel jsi opravdu v pravou chvíli!" vykřikla Alice a pomáhala do vozu naložit Maskyho a Jeffa.
"Ty a Alice jeďte s ním napřed. My vás doběhneme." řekl Slender Lie, která už naskočila do auta vedle Alice. Lia cítila, že se vybíjí, ale teď nehodlala omdlít.
"Já musím jet s nimi! Jeff mě potřebuje!" vykřikla Jane a z černých očí se jí kutálely slzy.
"Ale do auta už se nevejdeš." namítl Slender "Lia a Alice to zvládnou."
"Věř mi Jane." hlesla Lia a podívala se na ni.
Jane vzdychla. "Buďte opatrní."
Lia kývla. To už Painter nastartoval auto a jel do lesa směrem k sídlu.
***
Jeff a Masky byli stabilizovaní. Hned po příjezdu je vyložily Lia a Alice na matrace a začaly jim vyndávat ohořelou tkáň chirurgickými nástroji. Vydezinfikovaly jim rány a začaly je obvazovat. Rány nebyly příliš hluboké a tak všechno záviselo na dobré regeneraci.
Najednou se Jeff probral. "Lia...kde je Lia?"
"Jsem tady, neboj se." a chytla ho za ruku. Alice zatím přinesla prášky proti bolesti a tak Lia Jeffovi opartně zvedla hlavu a řekla mu, aby je spolknul. Jeff si vložil malý prášek do úst a zapil ho vodou. Lia zvedla hlavu i Maskymu, který taky spolknul tabletku. Maska ležela vedle něj. Lia se na něj zadívala. Byl docela hezký. Masky se nezmohl na nic než na "Děkuju".
"Idiote!" vyhrkl na něj Jeff. "Kdyby sis dával větší pozor tak bychom nedopadli takhle."
"Hele nesváděj to na mě!"
"Kluci uklidněte se! Teď musíte hlavně zůstat v klidu. Měla jsem o vás velký strach a opravdu nestojím o to abyste se tady porvali." řekla Lia rázně.
Oba zmlkli.
To už se přiřítili ostatní.
"Jeffe! Jsi v pořádku?" ustrašená Jane si klekla vedle Jeffa.
"Jsem v pohodě. Na Liu a Alice je vždycky spolehnutí." usmál se i přes bolesti Jeff.
Jane Liu vděčně objala. Observer pomáhal s Eyeless Jackem uložit Jeffa do jeho pokoje na postel a Ben s Tobym pomáhali uložit Maskyho. Ještě než se Lia šla do svého pokoje nabít, přišel k ní Hoody a podal jí noviny.
"Vidíš? Už jseš slavná." řekl ironicky.
Lia začala číst.
Zvláštní upozornění pro všechny občany města. Z Laboratoře pro výzkum a vědu utekl experiment B4758 známý jako šestnáctiletá dívka Lia Morganová. Hned den po svém útěku má na svědomí smrt rodiny Garrettových, kteří ji adoptovali a následně poslali do výzkumné laboratoře. Nejspíš je spolčena s ostatními hledanými vrahy, protože sousedi této rodiny byli nalezeni s podřezanými hrdly. Dívka je malé, hubené postavy a má černožluté vlasy. Kdyby ji někdo spatřil, nesnažte se ji chytit a nepřibližujte se k ní! Je životu nebezpečná, protože ovládá elektrické výboje! Naopak kontaktujte místní policii!



Kam dál