Červenec 2014

část 2. Setkání s vrahy

19. července 2014 v 22:59 | Lens |  Lia Electra
Utíkala po lesní cestě. V laboratoři se můžou kdykoliv dozvědět že utekla. Vdechovala noční vzduch a srdce jí divoce bušilo. Pod nohama jí křupaly větvičky a uschlé listí. Neustále se rozhlížela kolem sebe. Jako kdyby jí měli každou chvíli chytit. Ale nikdo v dohledu nebyl. Žádné světlo baterek neviděla. Jediné co jí svítilo na cestu byl měsíc. Začala zpomalovat. Věděla že se za chvilku úplně vybije. Otevřela příruční tašku a lovila svojí nabíječku. Nakonec ji našla. Vypadala jako malý obojek s drátky, ke kterému byl připojený kabel, který se zapojil do zásuvky. Pochybovačně si ho prohlédla. Pokud byla na něčem životně závislá, pak to byla tahle věc.
Jenomže v lese není žádná zásuvka. Doufám, že tam aspoň nějaká energie zbyla.
A tak si obojek připnula na krk. Nebylo to sice nic moc, ale přesto se cítila o trochu líp. Sešla z lesní cesty a zabočila hlouběji do lesa. Bylo jí jasné, že musí někde přespat. Byla z tohohle nočního dobrodružství celkem dost ospalá. Obcházela stromy a hledala místo k přenocování. Ušla docela dlouhý kus cesty, až našla vyvrácený kmen stromu. Pod kmenem byla skulina, kde se dalo krásně přenocovat. Shodila tašku i batoh na zem vedle stromu a lehla si do skuliny. Ráno si promyslí, kam dál půjde...
***
Jeff utíkal lesem a v ruce pevně svíral svůj nůž. Elegantně přeskakoval jeden pařez za druhým. Miloval noc, protože v noci mohl být konečně tím, kým byl. Je čas vraždit. Věděl, že ostatní běží o kus dál za ním, ale nikdo z nich nebyl tak dychtivý jako on. Noční vítr si pohrával s jeho vlasy a Jeff se opravdu cítil jako pán světa.
Dejte mi nůž a nic mě nemůže zastavit.
To byl celý on. Jeho bílá kůže ve tmě doslova zářila. Zastavil se a ohlédl se za sebe.
To jsou dneska všichni tak pomalí?! Než dorazíme do města, tak už bude ráno!
Už na ně chtěl zavolat, když v tom si všiml, že pod vyvráceným kmenem stromu cosi leží. Vykročil směrem ke kmeni a nespustil s té věci oči.
Je to vůbec věc? Ne... je to člověk! Mrtvola? Né.. vypadá to, že dýchá. Je to nějaká holka. Dneska mám šťastný den...nebo noc.. to je jedno. Každopádně ty máš smůlu, holubičko. Les není místo na spaní.
Klekl si vedle ní a rozpřáhl ruku s nožem. Chystal se ji zabít, jenže se stalo něco, s čím vůbec nepočítal. Chystal se bodnout, ale kolem dívky se udělalo něco jako ochranný štít plný jisker a jak se nůž dotkl štítu, elektřina se přes kov dostala k Jeffově dlani. Milý Jeff dostal takovou pecku, že jen vyjeveně zakoulel očima. Až pak si uvědomil, že mu vlasy trčí do všech stran jako hřebíky.
"CO TO ZATRACENĚ BYLO?!"
"Jeffe? Co se děje?"
To už k němu doběhla Jane. Když ho viděla, chvíli na něj zírala a potom vyprskla smíchy.
"Vypadáš, jako kdyby tě zasáhl elektrický proud!"
"Taky že zasáhl. Vidíš?" a ukázal na spící dívku.
"To tě jako zasáhla ona? To jako vážně?"
"Nevím. Moc si to neumím vysvětlit."
"Co se děje? Proč jste se zastavili?" ozval se hlas za stromy.
"Slendre, to musíš vidět."
Slenderman se zastavil u Jeffa a Jane.
"Může mi někdo vysvětlit, co se tady děje? Už jsme měli být ve městě a dávno vraždit!"
"Podívej. Vidíš támhle tu holku, co tam spí? Tady Jeffík tvrdí, že ho zasáhla elektrickým proudem."
"Jak tě mohla zasáhnou? Vždyť je to člověk!"
"Já si to nevymyslel! Já..."
Jeff ani nedořekl větu a všichni otočili směrem k ní. Dívka se začala probouzet.
***
Nejdřív slyšela nějaké hlasy. Začala se bát, že ji přece jen našli lidi z laboratoře, ale zde přítomní se bavili o něčem jiném. Dělala, že spí a zaposlouchala se do hovoru. Podle toho, co slyšela se jí ten první pokusil napadnout, protože se zaktivoval její ochranný štít. Potom uslyšela dívčí hlas, který se mu smál a teď se do hovoru připojil další mužský hlas. To už nemohla vydržet. Co to jsou za lidi? Vrahové? Nic jí nemohli udělat. I když neměla moc síly, rozhodně byla silnější, než všichni tři dohromady. A tak dělala, že se probouzí.
"Ehm...Kdo sakra jste?"
To co uviděla ji vyděsilo. Vždyť to nebyli ani normální lidi! První měl černé, husté vlasy, bílou kůži, vykulené oči, a vyříznuté koutky do děsivého úsměvu. Na sobě měl bílou mikinu, černé kalhoty a conversky stejné barvy. Dívka byla podobná tomu prvnímu, také měla bílou kůži, černé, dlouhé vlasy a měla černou rťenku a úplně celé černé oči. Na sobě měla černé minišaty a černé, páskové boty na podpatku. Ten třetí se podobal člověku nejmíň. Byl dlouhý přes dva metry, měl neuvěřitělně dlouhé končetiny, na sobě měl oblek...a neměl obličej. Žádná ústa ani oči. Nic. Jeho hlava byla celá bílá. Potom si všimla chapadel za jeho zády. Všichni měli jedno společné. Každý držel v ruce nůž.
Něvěděla, jak dlouho na ně zírala, ale všimla si, že i takhle oni zírají na ni.
"Co jste proboha zač?"
Na víc už se nezmohla. Ani nevěděla, co odpověděli, protože v tu chvíli byla úplně vybitá. Omdlela vyčerpáním.
***
Když se probudila, cítila se silná jako nikdy před tím. Otevřela oči a zjistila, že je v jakési místnosti kde je jen postel, na které ležela a noční stolek se šuplíky. V rohu místnosti ležely její věci. Batoh a taška. V místnosti byly ještě zatažené závěsy a omítka ze zdi byla na několika místech oloupaná. Pak si všimla, že má na krku svojí nabíječku, která byla zapojena do zásuvky. Usmála se. Byla nabitá.
Uslyšela zavrzání dveří. Vykoukla na ni hlava s oním děsivým úsměvem.
"Á už jsi vzhůru! Je ti dobře?"
"Jo, je mi fajn."
"Tak to jo. Já jsem Jeff a jak se jmenuješ ty?" zeptal se a posadil se na postel vedle ní.
"Jmenuju se Lia. Lia Morganová."
"Aha...hezké jméno. Víš, my obvykle lidi nezachraňujeme. Vetšinou je pošlem na onen svět, ale ty nejsi jen tak obyčejná. Co jsi vlastně zač?"
"Je to docela složité na vysvětlování, ale tak ve zkratce. Dokážu ovládat elektrickou energii. Mím tělem obíhá 500 voltů, když jsem plně nabitá jako právě teď."
"Páni, takže dokážeš dávat elektrické šoky? To jako vážně?"
"Jo a nejen to. Dokážu i lidi dotekem zabíjet."
"Tak to je vážně super!"
Lia se na Jeffa zadívala. Kdyby to šlo, tak by se určitě usmál ještě víc. Nejspíš musí být docela fuška odhadnout jeho náladu. Nejspíš o něm všechno prozradí pouze oči. Zrovna teď zářily nadšením.
"Já si to teda moc nemyslím. Lidi se mě kvůli tomu bojí." řekla zklamaně.
"Podle mně je to skvělý, ale mám ještě jednu otázku. Co jsi dělala v tom lese. Fajn, je mi jasný, že jsi tam spala, ale proč?"
Lia odpojila nabíječku, posadila se, a odvyprávěla mu celý svůj příběh. O své rodině, o adoptivní rodině a o laboratoři. Jeff pozorně poslouchal. Liu znervózňovalo to, jak se pořád usmívá, ale rozhodla se to ignorovat.
"Takže se dá říct, že už vlastně nemáš nikoho." řekl Jeff, když dovyprávěla.
"Ano, dalo by se to tak říct." řekla a upřela smutně pohled do země.
"Víš... nevím jak to říct...no prostě... nechtěla bys být jednou z nás? Ostatní sice na to moc kladný názor neměli, ale na mě jsi udělala dojem. Ta pecka mě vážně odrovnala!"
"Takže tos byl ty, koho zasáhl můj štít? No to je jedno....počkat... vy jste vrahové, ne? Takže mám být jako taky vrahem?"
"Jo, víš když jsem tě uviděl tam venku ležet, tak jsem tě chtěl zabít, ale...."
"No ty jseš vážně upřímnost sama."
"Počkej, nech mě domluvit. Ten tvůj štít byl fakt skvělej!"
"A kam tím směřuješ?"
"No, když jsem teď slyšel všechno o tobě, tak mi došlo, že máš taky tragickou minulost jako my. To tě vážně nenapadlo se někdy pomstít? Opravdu pomstít?"
Lia se zamyslela. Samozřejmě, že se chtěla pomstít, ale smrt? Být jedna z vrahů? Naštvaně a zároveň odhodlaně se podívala před sebe a pak na jizvy a modřiny na rukou. Oni si nic jiného nezaslouží. Jak pracovníci v laboratoři, tak i její adoptivní rodina.
"Dobře, budu jedna z vás."
"Skvělé! Určitě pro nás budeš velkým přínosem, elektrická Lio. Teď, jestli sis odpočinula, bych tě rád představil ostatním. Jsou dole ve společenské místnosti."
"Aha, jenom ještě dvě otázky. Co je tohle za dům a vás je tady víc?"
"Tohle je naše sídlo. Je opuštěné a je uprostřed lesa. Nikdo z lidí sem nechodí a kdyby jo, tak jsou kolem nastražené pasti. Potom tě musím s nimi seznámit a samozřejmě dostaneš lepší pokoj. A teď druhá část otázky. Ano, je nás tady mnohem víc. Jsme taková krvelačná rodina." řekl Jeff pyšně.
Lia si mezitím obula tenisky.
"Připravená? Tak pojď za mnou." a vedl jí po schodech dolů.


část 1. Útěk

13. července 2014 v 19:30 | Lens |  Lia Electra
Otevřela oči. Její ruce a nohy byly sevřeny v kovových poutech s divnými drátky. Ucítila ostrou bolest v levé noze. Co s ní zase dělali? Vůbec si nepamatovala co se stalo. Nenáviděla tohle místo. Nenáviděla ty lidi co jí tohle dělali. Každé ráno si pro ni přišli ti muži v bílích pláštích, odemkli jí pouta a odvedli do místnosti s kovovým stolem, kde do ní pouštěli elektrický proud a čekali, co vydrží. A potom ji zavželi do kovové klece a lidi se na ni koukali jako na zvíře v zoologické zahradě. Jak na bytost z jiné planety. Ano, nejspíš byla opravdu jiná než ostatní lidi kolem.
Jsem já vůbec člověk?
Tuhle otázku si kladla už hodně dlouho a pořád tomu všemu nemohla uvěřit. Tohle prostě musí být zlý sen. Vzdychla si. Bolest z jizev byla tak velká, že věděla moc dobře, že nespí. Jediné, co si přála, byla svoboda. Kdo vlastně může za to že tady je? Zmocnila se jí zlost. No jistě! Její adoptivní rodiče! Strčili ji sem a sami si žijí z peněz co jim posílá výzkumná laboratoř za její držení pod zámkem. Nebo spíš v poutech.
Musí za každou cenu pryč nebo tady zemře. Zalomcovala s pouty a v tu ránu sykla bolestí. Levá noha ji nepřestávala bolet. Zmateně si ji prohlédla. Není divu že ji bolela, když na ní byla asi 11 centimetrů dlouhá jizva. Naštvaně se rozhlédla kolem sebe. Přece se odsud musí nějak dostat! Byla moc slabá takže nemohla ani využít svých 500 voltů. Unaveně jí kleska hlava na hrudník.
Co jenom sakra budu dělat?!
Narovnala se a prohlédla si pořádně zámek v poutech. Ušklíbla se. Stačila by obyčejná pinetka a byla by volná.
Znovu se rozhlédla kolem sebe. Najednou uviděla na stole asi merta půl od ní tenký kovový předmět. Málem vykřikla radostí. Oční skalpel! Nějaký laboratorní trouba ho tam musel nechat.
Nikdy jsem si nemyslela že budu nadšená z očního skalpelu.
Teď se jenom k němu dostat. Musí něčím přitáhnout ten stůl k sobě. Moc se hýbat nemohla. Ale stačilo by jenom natáhnout dostatečně pravou nohu až k noze od stolu, zaháknout a přitáhnout. Na to ještě měla dost síly.
Tak fajn... teď nebo nikdy.
Natahovala pravou nohu směrem ke stolu.
No ták...ještě kousek...
Kov z pout se jí zařezával do kůže. Zatla zuby a i přes tu bolest natahovala nohu k noze stolu. A taky že se jí to podařilo. Zahákla nohu o nohu stolu a pomalu si stůl přisouvala směrem k sobě.
Potom už nebyl problém vzít skalpel a dát se do práce. Za dvě minuty měla volnou levou ruku. To samé proběhlo s pravou a s oběma nohama. Teď jen musí zjistit, jak odsud ven. Stačila by jediná chyba a chytili by ji. A možná by ještě zvýšili ostrahu.
Znovu se nadechla. Na chodbách jsou určitě bezpečtnostní kamery. Tak musí teda jít oknem. Ještě štěstí že v okně nejsou mříže. Zase se ušklíbla. Zatím jí všechno skvěle vychází.
Potichu ho otevřela. Podívala se dolů a zjistila že je ve druhém patře a vedle okna roste strom. Musela se zasmát. Tohle bylo fakt neuvěřitelý. Rozhodla se bolest v nohou ignorovat a prolezla oknem směrem ke stromu. Pomalu sešplhala po stromě dolů. Divila se, že neslyší žádný alarm. Nic. Pouze ticho.
Né, tak snadné to být nemůže.
Necítila nic než pobavení. Byla volná. Namířila si to směrem k domu, kde bydlela se svými "falešnými" rodiči.
***
Přišla před dům a zastavila se. Vedle domu viděla nové auto. Nepochybovala o tom, že auto bylo koupeno za peníze za její výzkum.
Žijou si tu jak prasata v žitě. Moc dlouho jim to štěstí nepotrvá.
Všichni v domě spali. Naštěstí byl její pokoj v přízemí, kde se přes noc větralo, takže jí stačilo jednoduše prolézt oknem.
Ani ne za minutu už stála na podlaze svého pokoje. Teď si jenom zabalit nejnutnější věci a zmizet. Bylo jí jasné že tady nemůže zůstat. Naštěstí moc věcí neměla. Vzala batoh, který byl opřený v koutě a začala si do něj skládat oblečení. Byla si zcela jistá že všichni tvrdě spí. Nikdo ji nemůže slyšet. Když už měla batoh plný, vytáhla z pod postele velkou příruční tašku a začala ji plnit dalšími věcmi. Otevřela šuplík a zastavila se. Držela v ruce řetízek, který jí dala maminka ještě před autonehodou. Její praví rodiče zemřeli při autonehodě, když jí bylo sedm let. Žádné jiné příbuzné neměla a tak putovala od jednoho děcáku k druhému. Všichni si mysleli, že je nebezpečná. Až ji jednoho dne adoptovala rodina Garrettových se šestiletou dcerou Amandou. Amanda ji nikdy neměla ráda. Dělala jí všelijaké naschváli a žalovala na ni.
Vzdychla si. Nesnášela toho malýho spratka. Brzo ale rodina přišla na její shopnosti a taky se jim zdála nebezpečná. Proto se rozhodli, že se jí zbaví a jednoduše ji šoupli do laboratoře pro výzkum. A tam začalo peklo.
Vyhnala tuhle vzpomínku z hlavy a řetízek si připnula kolem krku. Podívala se na své oblečení. Toho laboratorního hnusu se musí zbavit. Shodila ze sebe to, co jí připomínalo kus hadru a natáhla si na sebe tričko a kalhoty. Laboratorní oblečení nechala ležet na zemi. Všechno měla sbaleno a byla připravená jít pryč. Protáhla tedy batoh i tašku oknem. Slyšela jak oboje bouchlo o zem. Doufala, že to nikoho neprobudilo, ale v domě bylo ticho. Nakonec se oknem protáhla zpátky ven. Když byla venku, nějakým způsobem cítila že jí začíná nový život. Hodila batoh na záda, tašku přes rameno a vykročila směrem k lesu. Nevěděla, kam půjde, ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno. Všude bude líp než tady.


Úvod

11. července 2014 v 21:30 | Lens |  Lia Electra
Ahoj :) Vítám vás na mém blogu :) Poslední dobou mě hodně zaujalo téma, které je na internetu docela populární. To téma je Creepypasta neboli upravení zlých lidských hrozeb do podoby jisté creepy postavy. Četla jsem už spoustu příběhů o těchto postavách a tak mě napadlo si vytvořit vlastní postavu s vlastním příběhem.Nazvala jsem to jako New Creepy tak doufám že se bude příběh líbit. :)