část 1. Útěk

13. července 2014 v 19:30 | Lens |  Lia Electra
Otevřela oči. Její ruce a nohy byly sevřeny v kovových poutech s divnými drátky. Ucítila ostrou bolest v levé noze. Co s ní zase dělali? Vůbec si nepamatovala co se stalo. Nenáviděla tohle místo. Nenáviděla ty lidi co jí tohle dělali. Každé ráno si pro ni přišli ti muži v bílích pláštích, odemkli jí pouta a odvedli do místnosti s kovovým stolem, kde do ní pouštěli elektrický proud a čekali, co vydrží. A potom ji zavželi do kovové klece a lidi se na ni koukali jako na zvíře v zoologické zahradě. Jak na bytost z jiné planety. Ano, nejspíš byla opravdu jiná než ostatní lidi kolem.
Jsem já vůbec člověk?
Tuhle otázku si kladla už hodně dlouho a pořád tomu všemu nemohla uvěřit. Tohle prostě musí být zlý sen. Vzdychla si. Bolest z jizev byla tak velká, že věděla moc dobře, že nespí. Jediné, co si přála, byla svoboda. Kdo vlastně může za to že tady je? Zmocnila se jí zlost. No jistě! Její adoptivní rodiče! Strčili ji sem a sami si žijí z peněz co jim posílá výzkumná laboratoř za její držení pod zámkem. Nebo spíš v poutech.
Musí za každou cenu pryč nebo tady zemře. Zalomcovala s pouty a v tu ránu sykla bolestí. Levá noha ji nepřestávala bolet. Zmateně si ji prohlédla. Není divu že ji bolela, když na ní byla asi 11 centimetrů dlouhá jizva. Naštvaně se rozhlédla kolem sebe. Přece se odsud musí nějak dostat! Byla moc slabá takže nemohla ani využít svých 500 voltů. Unaveně jí kleska hlava na hrudník.
Co jenom sakra budu dělat?!
Narovnala se a prohlédla si pořádně zámek v poutech. Ušklíbla se. Stačila by obyčejná pinetka a byla by volná.
Znovu se rozhlédla kolem sebe. Najednou uviděla na stole asi merta půl od ní tenký kovový předmět. Málem vykřikla radostí. Oční skalpel! Nějaký laboratorní trouba ho tam musel nechat.
Nikdy jsem si nemyslela že budu nadšená z očního skalpelu.
Teď se jenom k němu dostat. Musí něčím přitáhnout ten stůl k sobě. Moc se hýbat nemohla. Ale stačilo by jenom natáhnout dostatečně pravou nohu až k noze od stolu, zaháknout a přitáhnout. Na to ještě měla dost síly.
Tak fajn... teď nebo nikdy.
Natahovala pravou nohu směrem ke stolu.
No ták...ještě kousek...
Kov z pout se jí zařezával do kůže. Zatla zuby a i přes tu bolest natahovala nohu k noze stolu. A taky že se jí to podařilo. Zahákla nohu o nohu stolu a pomalu si stůl přisouvala směrem k sobě.
Potom už nebyl problém vzít skalpel a dát se do práce. Za dvě minuty měla volnou levou ruku. To samé proběhlo s pravou a s oběma nohama. Teď jen musí zjistit, jak odsud ven. Stačila by jediná chyba a chytili by ji. A možná by ještě zvýšili ostrahu.
Znovu se nadechla. Na chodbách jsou určitě bezpečtnostní kamery. Tak musí teda jít oknem. Ještě štěstí že v okně nejsou mříže. Zase se ušklíbla. Zatím jí všechno skvěle vychází.
Potichu ho otevřela. Podívala se dolů a zjistila že je ve druhém patře a vedle okna roste strom. Musela se zasmát. Tohle bylo fakt neuvěřitelý. Rozhodla se bolest v nohou ignorovat a prolezla oknem směrem ke stromu. Pomalu sešplhala po stromě dolů. Divila se, že neslyší žádný alarm. Nic. Pouze ticho.
Né, tak snadné to být nemůže.
Necítila nic než pobavení. Byla volná. Namířila si to směrem k domu, kde bydlela se svými "falešnými" rodiči.
***
Přišla před dům a zastavila se. Vedle domu viděla nové auto. Nepochybovala o tom, že auto bylo koupeno za peníze za její výzkum.
Žijou si tu jak prasata v žitě. Moc dlouho jim to štěstí nepotrvá.
Všichni v domě spali. Naštěstí byl její pokoj v přízemí, kde se přes noc větralo, takže jí stačilo jednoduše prolézt oknem.
Ani ne za minutu už stála na podlaze svého pokoje. Teď si jenom zabalit nejnutnější věci a zmizet. Bylo jí jasné že tady nemůže zůstat. Naštěstí moc věcí neměla. Vzala batoh, který byl opřený v koutě a začala si do něj skládat oblečení. Byla si zcela jistá že všichni tvrdě spí. Nikdo ji nemůže slyšet. Když už měla batoh plný, vytáhla z pod postele velkou příruční tašku a začala ji plnit dalšími věcmi. Otevřela šuplík a zastavila se. Držela v ruce řetízek, který jí dala maminka ještě před autonehodou. Její praví rodiče zemřeli při autonehodě, když jí bylo sedm let. Žádné jiné příbuzné neměla a tak putovala od jednoho děcáku k druhému. Všichni si mysleli, že je nebezpečná. Až ji jednoho dne adoptovala rodina Garrettových se šestiletou dcerou Amandou. Amanda ji nikdy neměla ráda. Dělala jí všelijaké naschváli a žalovala na ni.
Vzdychla si. Nesnášela toho malýho spratka. Brzo ale rodina přišla na její shopnosti a taky se jim zdála nebezpečná. Proto se rozhodli, že se jí zbaví a jednoduše ji šoupli do laboratoře pro výzkum. A tam začalo peklo.
Vyhnala tuhle vzpomínku z hlavy a řetízek si připnula kolem krku. Podívala se na své oblečení. Toho laboratorního hnusu se musí zbavit. Shodila ze sebe to, co jí připomínalo kus hadru a natáhla si na sebe tričko a kalhoty. Laboratorní oblečení nechala ležet na zemi. Všechno měla sbaleno a byla připravená jít pryč. Protáhla tedy batoh i tašku oknem. Slyšela jak oboje bouchlo o zem. Doufala, že to nikoho neprobudilo, ale v domě bylo ticho. Nakonec se oknem protáhla zpátky ven. Když byla venku, nějakým způsobem cítila že jí začíná nový život. Hodila batoh na záda, tašku přes rameno a vykročila směrem k lesu. Nevěděla, kam půjde, ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno. Všude bude líp než tady.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Little Bad Princess Little Bad Princess | E-mail | Web | 19. dubna 2015 v 19:32 | Reagovat

Je to suprový! X3 moc se mi to líbí! Jdu se mrknout na další část! A připrav se, že budeš patřit k mým oblíbeným blogům! C:

2 Silia Silia | E-mail | 26. května 2015 v 15:52 | Reagovat

Je to super !!! Ako všetko čo píšeš :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama