část 2. Setkání s vrahy

19. července 2014 v 22:59 | Lens |  Lia Electra
Utíkala po lesní cestě. V laboratoři se můžou kdykoliv dozvědět že utekla. Vdechovala noční vzduch a srdce jí divoce bušilo. Pod nohama jí křupaly větvičky a uschlé listí. Neustále se rozhlížela kolem sebe. Jako kdyby jí měli každou chvíli chytit. Ale nikdo v dohledu nebyl. Žádné světlo baterek neviděla. Jediné co jí svítilo na cestu byl měsíc. Začala zpomalovat. Věděla že se za chvilku úplně vybije. Otevřela příruční tašku a lovila svojí nabíječku. Nakonec ji našla. Vypadala jako malý obojek s drátky, ke kterému byl připojený kabel, který se zapojil do zásuvky. Pochybovačně si ho prohlédla. Pokud byla na něčem životně závislá, pak to byla tahle věc.
Jenomže v lese není žádná zásuvka. Doufám, že tam aspoň nějaká energie zbyla.
A tak si obojek připnula na krk. Nebylo to sice nic moc, ale přesto se cítila o trochu líp. Sešla z lesní cesty a zabočila hlouběji do lesa. Bylo jí jasné, že musí někde přespat. Byla z tohohle nočního dobrodružství celkem dost ospalá. Obcházela stromy a hledala místo k přenocování. Ušla docela dlouhý kus cesty, až našla vyvrácený kmen stromu. Pod kmenem byla skulina, kde se dalo krásně přenocovat. Shodila tašku i batoh na zem vedle stromu a lehla si do skuliny. Ráno si promyslí, kam dál půjde...
***
Jeff utíkal lesem a v ruce pevně svíral svůj nůž. Elegantně přeskakoval jeden pařez za druhým. Miloval noc, protože v noci mohl být konečně tím, kým byl. Je čas vraždit. Věděl, že ostatní běží o kus dál za ním, ale nikdo z nich nebyl tak dychtivý jako on. Noční vítr si pohrával s jeho vlasy a Jeff se opravdu cítil jako pán světa.
Dejte mi nůž a nic mě nemůže zastavit.
To byl celý on. Jeho bílá kůže ve tmě doslova zářila. Zastavil se a ohlédl se za sebe.
To jsou dneska všichni tak pomalí?! Než dorazíme do města, tak už bude ráno!
Už na ně chtěl zavolat, když v tom si všiml, že pod vyvráceným kmenem stromu cosi leží. Vykročil směrem ke kmeni a nespustil s té věci oči.
Je to vůbec věc? Ne... je to člověk! Mrtvola? Né.. vypadá to, že dýchá. Je to nějaká holka. Dneska mám šťastný den...nebo noc.. to je jedno. Každopádně ty máš smůlu, holubičko. Les není místo na spaní.
Klekl si vedle ní a rozpřáhl ruku s nožem. Chystal se ji zabít, jenže se stalo něco, s čím vůbec nepočítal. Chystal se bodnout, ale kolem dívky se udělalo něco jako ochranný štít plný jisker a jak se nůž dotkl štítu, elektřina se přes kov dostala k Jeffově dlani. Milý Jeff dostal takovou pecku, že jen vyjeveně zakoulel očima. Až pak si uvědomil, že mu vlasy trčí do všech stran jako hřebíky.
"CO TO ZATRACENĚ BYLO?!"
"Jeffe? Co se děje?"
To už k němu doběhla Jane. Když ho viděla, chvíli na něj zírala a potom vyprskla smíchy.
"Vypadáš, jako kdyby tě zasáhl elektrický proud!"
"Taky že zasáhl. Vidíš?" a ukázal na spící dívku.
"To tě jako zasáhla ona? To jako vážně?"
"Nevím. Moc si to neumím vysvětlit."
"Co se děje? Proč jste se zastavili?" ozval se hlas za stromy.
"Slendre, to musíš vidět."
Slenderman se zastavil u Jeffa a Jane.
"Může mi někdo vysvětlit, co se tady děje? Už jsme měli být ve městě a dávno vraždit!"
"Podívej. Vidíš támhle tu holku, co tam spí? Tady Jeffík tvrdí, že ho zasáhla elektrickým proudem."
"Jak tě mohla zasáhnou? Vždyť je to člověk!"
"Já si to nevymyslel! Já..."
Jeff ani nedořekl větu a všichni otočili směrem k ní. Dívka se začala probouzet.
***
Nejdřív slyšela nějaké hlasy. Začala se bát, že ji přece jen našli lidi z laboratoře, ale zde přítomní se bavili o něčem jiném. Dělala, že spí a zaposlouchala se do hovoru. Podle toho, co slyšela se jí ten první pokusil napadnout, protože se zaktivoval její ochranný štít. Potom uslyšela dívčí hlas, který se mu smál a teď se do hovoru připojil další mužský hlas. To už nemohla vydržet. Co to jsou za lidi? Vrahové? Nic jí nemohli udělat. I když neměla moc síly, rozhodně byla silnější, než všichni tři dohromady. A tak dělala, že se probouzí.
"Ehm...Kdo sakra jste?"
To co uviděla ji vyděsilo. Vždyť to nebyli ani normální lidi! První měl černé, husté vlasy, bílou kůži, vykulené oči, a vyříznuté koutky do děsivého úsměvu. Na sobě měl bílou mikinu, černé kalhoty a conversky stejné barvy. Dívka byla podobná tomu prvnímu, také měla bílou kůži, černé, dlouhé vlasy a měla černou rťenku a úplně celé černé oči. Na sobě měla černé minišaty a černé, páskové boty na podpatku. Ten třetí se podobal člověku nejmíň. Byl dlouhý přes dva metry, měl neuvěřitělně dlouhé končetiny, na sobě měl oblek...a neměl obličej. Žádná ústa ani oči. Nic. Jeho hlava byla celá bílá. Potom si všimla chapadel za jeho zády. Všichni měli jedno společné. Každý držel v ruce nůž.
Něvěděla, jak dlouho na ně zírala, ale všimla si, že i takhle oni zírají na ni.
"Co jste proboha zač?"
Na víc už se nezmohla. Ani nevěděla, co odpověděli, protože v tu chvíli byla úplně vybitá. Omdlela vyčerpáním.
***
Když se probudila, cítila se silná jako nikdy před tím. Otevřela oči a zjistila, že je v jakési místnosti kde je jen postel, na které ležela a noční stolek se šuplíky. V rohu místnosti ležely její věci. Batoh a taška. V místnosti byly ještě zatažené závěsy a omítka ze zdi byla na několika místech oloupaná. Pak si všimla, že má na krku svojí nabíječku, která byla zapojena do zásuvky. Usmála se. Byla nabitá.
Uslyšela zavrzání dveří. Vykoukla na ni hlava s oním děsivým úsměvem.
"Á už jsi vzhůru! Je ti dobře?"
"Jo, je mi fajn."
"Tak to jo. Já jsem Jeff a jak se jmenuješ ty?" zeptal se a posadil se na postel vedle ní.
"Jmenuju se Lia. Lia Morganová."
"Aha...hezké jméno. Víš, my obvykle lidi nezachraňujeme. Vetšinou je pošlem na onen svět, ale ty nejsi jen tak obyčejná. Co jsi vlastně zač?"
"Je to docela složité na vysvětlování, ale tak ve zkratce. Dokážu ovládat elektrickou energii. Mím tělem obíhá 500 voltů, když jsem plně nabitá jako právě teď."
"Páni, takže dokážeš dávat elektrické šoky? To jako vážně?"
"Jo a nejen to. Dokážu i lidi dotekem zabíjet."
"Tak to je vážně super!"
Lia se na Jeffa zadívala. Kdyby to šlo, tak by se určitě usmál ještě víc. Nejspíš musí být docela fuška odhadnout jeho náladu. Nejspíš o něm všechno prozradí pouze oči. Zrovna teď zářily nadšením.
"Já si to teda moc nemyslím. Lidi se mě kvůli tomu bojí." řekla zklamaně.
"Podle mně je to skvělý, ale mám ještě jednu otázku. Co jsi dělala v tom lese. Fajn, je mi jasný, že jsi tam spala, ale proč?"
Lia odpojila nabíječku, posadila se, a odvyprávěla mu celý svůj příběh. O své rodině, o adoptivní rodině a o laboratoři. Jeff pozorně poslouchal. Liu znervózňovalo to, jak se pořád usmívá, ale rozhodla se to ignorovat.
"Takže se dá říct, že už vlastně nemáš nikoho." řekl Jeff, když dovyprávěla.
"Ano, dalo by se to tak říct." řekla a upřela smutně pohled do země.
"Víš... nevím jak to říct...no prostě... nechtěla bys být jednou z nás? Ostatní sice na to moc kladný názor neměli, ale na mě jsi udělala dojem. Ta pecka mě vážně odrovnala!"
"Takže tos byl ty, koho zasáhl můj štít? No to je jedno....počkat... vy jste vrahové, ne? Takže mám být jako taky vrahem?"
"Jo, víš když jsem tě uviděl tam venku ležet, tak jsem tě chtěl zabít, ale...."
"No ty jseš vážně upřímnost sama."
"Počkej, nech mě domluvit. Ten tvůj štít byl fakt skvělej!"
"A kam tím směřuješ?"
"No, když jsem teď slyšel všechno o tobě, tak mi došlo, že máš taky tragickou minulost jako my. To tě vážně nenapadlo se někdy pomstít? Opravdu pomstít?"
Lia se zamyslela. Samozřejmě, že se chtěla pomstít, ale smrt? Být jedna z vrahů? Naštvaně a zároveň odhodlaně se podívala před sebe a pak na jizvy a modřiny na rukou. Oni si nic jiného nezaslouží. Jak pracovníci v laboratoři, tak i její adoptivní rodina.
"Dobře, budu jedna z vás."
"Skvělé! Určitě pro nás budeš velkým přínosem, elektrická Lio. Teď, jestli sis odpočinula, bych tě rád představil ostatním. Jsou dole ve společenské místnosti."
"Aha, jenom ještě dvě otázky. Co je tohle za dům a vás je tady víc?"
"Tohle je naše sídlo. Je opuštěné a je uprostřed lesa. Nikdo z lidí sem nechodí a kdyby jo, tak jsou kolem nastražené pasti. Potom tě musím s nimi seznámit a samozřejmě dostaneš lepší pokoj. A teď druhá část otázky. Ano, je nás tady mnohem víc. Jsme taková krvelačná rodina." řekl Jeff pyšně.
Lia si mezitím obula tenisky.
"Připravená? Tak pojď za mnou." a vedl jí po schodech dolů.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eyeless Jackie Eyeless Jackie | Web | 26. července 2014 v 0:46 | Reagovat

Dokonalééé!!! :3

2 newcreepy newcreepy | 27. července 2014 v 22:44 | Reagovat

děkuji :33

3 Little Bad Princess Little Bad Princess | E-mail | Web | 19. dubna 2015 v 19:41 | Reagovat

Já umírám! Prej: "No ty jseš vážně upřímnost sama" to mě zabilo! XDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama