Září 2014

část 8. Co skrývá les

21. září 2014 v 9:55 | Lens |  Lia Electra
Lia šla svižným krokem a obcházela stromy. Do prasklé podrážky jí natekla voda, ale snažila se to ignorovat. Co se to s ní děje? Proč je najednou všechno tak komplikované? Celý život neměla na kluky ani pomyšlení. Sice se našlo pár kluků z děcáku, ale ti od ní utekli, když zjistili, co je zač. Nechtěla si vymýt hlavu něčím jako je láska. Vždycky o sobě tvrdila, že je bez citů a že je její srdce z kamene. Ale co teď? Proč má ten divný pocit v břiše, když vidí Maskyho?
Možná, že už temná minulost skončila. Možná je čas být konečně šťastná.
Najednou za ní zašustilo listí. Lia se prudce otočila a oči jí zlatě svítily. Pár metrů od ní stál... růžový poník?
Co sakra dělá v lese růžový poník?
Promnula si oči, aby měla jistotu že se jí to nezdá. Halucinace neměla. Opravdu tam stál a díval se na ni. Pak se začal šíleně smát.
"Co jsi sakra zač?"
"Já jsem Pinkamena. Trochu se nudím. Uspořádáme si párty?" řekl sladkým hláskem poník.
Lia viděla, že se za poníkem cosi leskne. Nůž. A od krve.
Najednou proti ní cosi vystřelilo. Uhnula. Čepele se zabodly do stromu za ní.
"Co to kruci zkoušíš?!" Lia po Pinkameně střelila pohledem. To bylo poprvé, co na ni zaútočila creepa.
"Ale no táák! Nechceš přece kazit zábavu. Jak se vůbec jmenuješ?"
"Lia Electra, ty šílený poníku." a vystřelila blesk jejím směrem.
"Jejejej... netrefila." Pinkamena se usmála.
"Možná, že tě ostatní přijali, ale mojí zkouškou jsi ještě neprošla moje milá Lio." pak se otočila ke stromům. "Pane Widemouthe, máme tady nováčka."
Pan Widemouth? Není to ta kočka, o které mluvila Jane?
Zpoza stromů vyšlo něco v podobě kočky s velkým úsměvem a v tlapce to drželo sadu nožů.
"Ale ale ale. Já věděl, že jsem zaslechl nějaký zvuk. Kdopak to k nám přišel?"
"Jen nějaká Lia Electra. Dneska se trochu pobavíme."
V Lie začal růst vztek. Copak ji tady nikdo nebere vážně?
"Fajn. Copak je to teda za zkoušku?" řekla Lia znuděně a naštvaně zároveň.
"Nepoceňuj nás. Dokážeme být dost vynalézaví."
"Prostě půjdeš a my si s tebou pohrajeme. Zkouškou projdeš, pokud to přežiješ."
"Na tohle nemám čas. Mám na starosti důležitější věci."
"Dneska můžeš nechat starosti stranou. Je čas na pártýýý!" Pinkamena se rozesmála na celé kolo.
Pan Widemouth začal žonglovat s noži, které pak házel po Lie. Lia jen zaktivovala štít a šla pomalu směrem k sídlu. Nože se od štítu odrazily.
"Vidím, že máš esa v rukávu. Zkusíme přitvrdit."
Lia nevěděla, co přesně udělali, jelikož byla otočená zády, ale těm dvěma se záhadným způsobem podařilo zrušit její štít. Málem ji zasáhly nože do zad. Udiveně se na ně zadívala. Nikdo ještě nezrušil její štít. Až do teď.
"Sakra!"
Lia na nic nečekala a běžela směrem k sídlu. Cítila ve vyduchu divné vybrace. Uhnula hlavou doleva. Kolem levého ucha jí proletěl nůž. Jako by jí instinkt dával povely. Skrčit! Nad hlavou jí prosvištěla sekyra.
To už přestává všechno!
Najednou prudce zabrzdila. Těsně před nosem jí proletěly šípy. Otočila se a střelila jiskru. Uslyšela žalostné mňouknutí. Trefila se.
Přece se nenechám zabít.
Kličkovala mezi stromy. Zase prudce zabrzdila. I když byla zakrytá listím a větvemi, věděla, že tam je past. Stačil by jeden krok a ležela by v díře, nabodnutá na špičaté ostny. Past se nedala obejít, protože kolem ní tekla řeka. Musela by se chytit větve a zhoupnout se přes ní.
Bylo by to moc riskantní.
Pokusila se vymyset jinou cestu. Zadívala se nahoru do korun stromů. Stačilo by skákat z větve na větev.
Lia vyšplhala na strom a opatrně přelezla na další. Tak to pokračovalo, dokud neuslyšela dunění kopyt o zem. Pinkamena.
"Pana Widemoutha jsi sice zasáhla, ale ještě jsem tady já. Mně zábavu nepokazíš."
Nůž kolem Liy proletěl tak těsně, že jí usekl pramen vlasů a na krku jí udělal jizvu. Málem spadla ze stromu. Věděla, že se musí Pinkameny zbavit.
Najednou se nad ní zahřmělo. Bouřka.
Skvěle!
Oblohou projel blesk, který se stočil směrem k zemi. Minul Pinkamenu o pár centimetrů. Vypískla a vyděšeně uskočila. Ozvalo se zahřmění a spustil se liják. Následoval další blesk. Lia získala nad bleskem kontrolu. Místo aby zasáhl zem, začal Pinkamenu honit po lese.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!" řvala Pinkamena a snažila se kličkovat mezi stromy.
Lia se na stromě přidržovala větve a soustředila se na blesk. Stačila by chvilka nepozornosti a blesk by zasáhl zemi. A Pinkamena by zase začala útočit.
Já ti dám párty, ty růžová obludo.
Blesk lítal po lese asi půl hodiny. Pak zasáhl svůj cíl. Lia sešplhala ze stromu a došla pomalu k Pinkameně, která ležela ztuhlá na zemi. Její srst dostala našedivělou barvu a hříva jí trčela do všech stran. Ale dýchala. Blesk ji kupodivu nezabil.
"Jsi z té párty nějaká unavená. Bude lepší, když si odpočineš. Příště si s elektřinou raději nehraj." řekla Lia a vydala se k sídlu. Za chvilku zjistila, že o kus dál vede přes řeku most. Nemusela vůbec na stromy lézt.
Člověk v panice holt nemyslí.
Přešla přes most, ale pak se zastavila. Vůbec nevěděla, kde je.
A sakra.
Sedla si na pařez a přemýšlela, kudy by měla jít. Celou dobu si myslela, že k sídlu opravdu jde. Pomalu začala panikařit.
Co když je v lese takových šílených bytostí víc? Co budu dělat, až se Pinkamena probudí?
Ani si nevšimla, že déšť ustal. Cítila se opet sama.
Najednou k ní přiletělo malé světýlko. A potom další. A další.
Světlušky.
Kolem Liy se začaly hemžit desítky světlušek. Větší nádheru snad ještě neviděla. Usmála se.
Zapraskaly za ní větvě. Otočila se a uviděla zvláštní dívku v uniformě. Oči jí ve tmě nádherně svítily.
"Nejsou nádherné?" zašeptala dívka a ukázala na světlušky.
Lia se nezmohla na slovo a tak jenom kývla hlavou.
"Tvoje blesky svítí jako světlušky. S elektřinou není radno si zahrávat." zašeptala a na nespouštěla z Liy oči.
"Jmenuji se Rochelle a tohle bude možná první dobrý skutek, který jsem za ta léta udělala." její šepot se nesl lesem.
"Následuj ty světlušky a dovedou tě k ostatním."
Než mohla Lia cokoliv říct, Rochelle zmizela mezi stromy. Podívala se na světlušky, které se seskupily a letěli směrem s sídlu. Šla za nimi. Podrážka u boty už jí dávno odpadla, ale nevnímala to. Světlušky ji úplně zhypnotizovaly.
Až když došla k sídlu, zjistila že už je tma.
To jsem opravdu byla venku celý den?
Světlušky se obletěly její hlavu a letěly zpátky k lesu. Zmizely za stromy stejně, jako předtím Rochelle.
Lia otevřela dveře.
"No to je dost, že ses vrátila. Už jsme si mysleli, že jsi spadla do nějaké z pastí."
Clockwork Liu objala.
"Jeff měl výčitky svědomí a Masky málem zešílel strachy. Už jsme tě chtěli jít hledat."
"Potkala jsem Pinkamenu a Pana Widemoutha. Nejspíš jsem prošla jejich zkouškou."
"Ty jsi vážně potkala ty dva a pořád žiješ?!"
"Jo. I když do teď nechápu, jak se jim podařilo zrušit můj štít. Nejspíš ho budu muset vylepšit."
"Lio! Vrátila ses! Zrovna jsem si s Charliem hrála venku, když jsem nad lesem uviděla ty blesky. To byla náááádhera!" Sally se radostí roztančila po místnosti.
"Jsem ráda, že se ti to líbilo, Sally. Mimochodem... kdo je Rochelle?"
"Rochelle je jedna z nás, akorát je pořád v lese. Zkoumá tam světlušky." řekla Jane, která mezitím přišla.
"Potkala jsi ji?"
"Ano. Prakticky mi ukázala cestu z lesa."
"Nejspíš musela zjistit, že nejsi ledajaký člověk. Ona jinak lidi zabíjí. Křupne jim páteř, vyndá jim vnitřnosti na záda jim přišije křídla a pak je schodí ze skály."
"Ehm.. zajímavý. Asi si už půjdu lehnout. Pro dnešek toho mám dost."
Lia šla směrem ke svému pokoji. Přede dveřmi čekal Masky.
"Všiml jsem si tvých bot, tak jsem ti něco přinesl. Neptej se mně, odkud to mám."
V ruce držel pár semišových černých kozaček, vysokých do půli lýtek. Dal je Lie a políbil ji na tvář. Pak odešel chodbou směrem ke společenské místnosti.

část 7. Zranění na těle a na duši

6. září 2014 v 21:57 | Lens |  Lia Electra
Lia se probrala kolem jedné hodiny ráno. Kvůli tomu článku v novinách měla výčitky svědomí. Co když ji budou hledat? Bylo to opravdu nutné je zabít?
Ale ten pocit je úžasný. Nikdy mě nenajdou, to je blbost. Stejně jako nenašli ostatní, tak nenajdou ani mě.
Převalila se na bok a zadívala se do zdi. Myšlenky se jí honily hlavou.
Hodně creep už je určitě na lovu. Zůstali nejspíš jen ti unavení a zranění.
Odpojila nabíječku, vstala z postele a šla chodbou směrem k pokoji Jeffa. Věděla, že spát nebude. Nemá víčka a navíc ho to zranění musí docela dost bolet. Určitě bude rád za společnost. Šla bosky směrem k jeho dveřím a snažila se nedělat hluk.
Otevřela dveře.
"Ahoj Jeffe. Spíš?"
"Lio? Ahoj. Musím myslet na dnešek. Měl jsem se víc soustředit. Masky mě vykolejil. Nemusel bych tady ležet, jak mrtvola v rakvi."
Lia si sedla na postel, na které ležel.
"Máš štěstí, že tě to nezasáhlo do hrudníku."
"Mělas o mě strach, co?" řekl spiklenecky se na ni podíval.
"Nedělej si s toho srandu. Jasný, že jsem o tebe měla strach, protože jsi mohl docela dobře umřít."
"O Maskyho jsi taky měla strach?"
"Co tím myslíš? Měla jsem strach o vás oba."
"Co s ním máš?"
"Nic s ním nemám. Co ti je po tom?! Chtěla jsem ti tady jen dělat společnost a ty mě vyslícháš? Asi bych měla vypadnout, než mě tady uvidí Jane."
"Né, promiň. Nemyslel jsem to tak. Klidně zůstaň."
Chvíli bylo ticho.
"Miluješ ji pořád?" zeptala se Lia a zadívala se do země.
"Myslíš Jane?"
"Jo. Koho jinýho?"
"Víš... nějak už si nejsem jistej. Na jedné straně je Jane...a na druhé jsi ty."
"Já? Jak to myslíš?"
"Jak to myslím? Myslím, že od té doby, co jsem tě viděl jsi mi připadala vyjímečná. No, spíš od té doby, co jsi mi vrazila tu pecku. U Jane mi to trochu chybí."
"Jane tě miluje, Jeffe."
"A ty snad ne?"
Lia byla v šoku. Nikdy se jí nestalo, že by o ní někdo stál. Pak se ale vzpamatovala.
"Jeffe, já jsem sem nepřišla proto, abych ničila vztahy. Navíc tohle je proti mým zásadám."
"Takže ke mně nic necítíš?"
"Ty a Jane jste moji kamarádi. Jane by to ranilo a to já nechci. Nechci si zde udělat nepřátelé. Slib mi, že s ní zůstaneš. Prosím."
"Řekni, že ke mně nic necítíš a zůstanu s ní."
"Ty bys ji vážně opustil?! Děláš si srandu?! Fajn, nic k tobě necítím, když to chceš slyšet! Měl by ses nad sebou zamyslet, protože Jane je úžasná holka. V podstatě sis ji sám vybral a nechal ji žít! Ona ti odpustila to, cos udělal její rodině! Neměl bys ji opouštět kvůli mně. Zamysli se nad tím!"
Lia odešla z pokoje a práskla za sebou dveřmi. Byla rozčilená a smutná zároveň. Na chodbě si sedla na studenou podlahu, opřela se o stěnu. Slzy jí tekly po tvářích. Nikomu z těchto lidí nechtěla ublížit. Oni byli její nová šance, jak být šťastná. Věděla, že pokud o ně přijde, tak už nenajde žádné útočiště. Navíc je měla všechny ráda. Milovala tenhle život a nenechá si ho zkazit tím, že si Jeff něco usmyslí.
Najednou uslyšela kroky.
"Lio? Co se děje?"
Byl to Masky, který k ní přišel s obvázaným ramenem.
"Co tady děláš, Masky? Máš přece ležet a odpočívat." utřela si slzy.
"Dá se to vydržet. Navíc je v pokoji pěkná nuda, tak jsem se šel projít a slyším jak někdo brečí. Nechceš mi říct, co se stalo?" a posadil se vedle ní na podlahu. Masku neměl na obličeji, ale na hlavě.
Lia neměla chuť mluvit. Nechtěla, aby se někdo dozvěděl o tom, že ji Jeff miluje víc než Jane. Znovu se rozbrečela. Masky ji objal zdravou rukou a řekl jen "To nic. Všechno bude v pořádku."
Lia ho objala taky. Třásla se, ale cítila se v bezpečí. Měla ho ráda.
"Bude lepší, když si půjdeš lehnout." a usmál se svým chápavým úsměvem.
***
Lia otevřela oči a zjistila že už je ráno. Překulila se na bok a vzpoměla si na onu noc s Maskym. Sotva na něj pomyslela, už měla takový zvláštní pocit v břiše. Nikdy předtím ho neměla. Usmála se. Masky ji odvedl do pokoje a chvilku tam s ní byl. Celou dobu byl ticho. Odešel, až když Lia usnula. Pak si ale vzpoměla na Jeffa a zamrazilo ji. Vždyť se na něj nebude moct ani podívat. A na Jane v podstatě taky.
Ach jo.
Vstala a šla do koupelny se dát do kupy. Šla potichu do kuchyně a hlavě měla jediné: Hlavně nepotkat Jeffa.
Najednou jí v tenisce něco prasko. Podrážka rupla vedví.
Úžasný. Teď abych scháněla jiný boty.
Došla do kuchyně, aby se na snídala. Eyeless Jack už seděl u stolu a pochutnával si na ledvině. Alice k ní z úsměvem přišla.
"Ahoj Lio. Jak ses..."
Najednou se obloha zatáhla. Jako by se den proměnil v noc. Blýsklo se, zahřmělo a za chvilku začal liják. Provazy deště bouchaly o střechu sídla. Z nebe se snášely velké ledové kroupy. Nejzvláštnější bylo, že se tohle stalo během pěti sekund.
"Zalgo." zašeptala Alice.
Najednou se prudce otevřely dveře, blýsklo se a dovnitř vešla bytost podobná ďáblu. I když ďábel bylo v tu chvíly slabé slovo. Velký démon vztoupil dovnitř. Oči mu červeně zářily. Usmál se a odhalil svoje špičaté zuby.
"Ahoj všichni."
"Vítej doma, Zalgo." usmála se Alice.
Lia se nezmohla na slovo. Myslela si že už viděla všechno, ale s tímhle nepočítala. Udiveně na něj zírala.
"A vida. Nováček." řekl se smíchem Zalgo a praštil Liu přátelsky do zad. Lia měla co dělat, aby nespadla.
"Taky tě ráda poznávám. Jsem Lia." usmála se a podávala Zalgovi ruku.
Zalgo ji stiskl a v tu chvíli mu paží projel blesk. Zasmál se.
"Vidím, že jsi na jiné úrovni Lio." a zatřepal rukou ve vzduchu. Ani nevykřikl bolestí.
"Zalgóóó! Lidi, Zalgo je tady!" křičela Sally a nadšeně objala Zalgovi nohu.
"Ahoj Sally. Těšila ses na mě?"
"Moc. A Charlie se taky těšil."
"No jo. Už by se měl vyprat. Je trochu špinavý."
"Charlie nemá rád vodu." řekla trucovitě Sally a odešla do kuchyně si dát snídani.
"Ahoj Zalgo. Skvělé, že ses vrátil."
Lia sebou trhla. Jeff. Cítila v zádech jeho pohled, ale snažila se to ignorovat. Šla si sednout vedle Sally a dát si snídani. Jeff byl to poslední, na co teď chtěla myslet.
"Ahoj Jeffe. Co to máš s rukou?"
"Ale jen taková menší nehoda. O nic nejde."
O nic nejde? Copak zapoměl na to, že před dávkou těch prášků vřískal, jak malá holka?!
Lia vztekle ukusovala svůj sendvič, zatímco Sally si hrála s lupínky ve své misce s mlékem.
"Á, dobré ráno Lio. Málem bych tě přehlédl."
"Vtipné Jeffe." řekla Lia, aniž by se na něj podívala.
"Copak se stalo? Nevstala jsi dneska špatnou nohou s postele?"
Lia dopila džus a odešla od stolu.
Rychle šla ke dveřím ven a cestou málem vrazila do Maskyho.
Za sebou slyšela věty, jako: Co se jí stalo? Jeffe nevíš o tom náhodou něco?
Cítila za sebou Maskyho pohled.
Chudák. Nejspíš musí být úplně zmatený. Teď hlavně potřebuju na vzduch nebo mě z téhle atmosféry jebne.
Práskla za sebou dveřmi a vydala se směrem k lesu.