Říjen 2014

Příběh (bývalého) outsidera

8. října 2014 v 22:34 | Lens |  Liyami Lens
Zápisek z deníku
4. 5. 1927
Dnešní den je určitě jeden z nejsmutnějších dnů mého života. Dnes zemřela moje nejstarší dcera Evangelina na tuberkulózu. Přišla o svůj život v pouhých sedmnácti letech. Je to pro nás všechny velká ztráta. Moc nám všem chybí, ale v našich srdcích zůstane navždy. Ona věděla, že tento den nastane. Nikdo nepochopil, jak to mohla vědět. Vždycky byla zvláštní. Byla vyvrhelem společnosti, opovrhovala lidmi, obzvlášť jejími vrstevníky. Ostatní děvčata ji měla za čarodějnici, protože se oblékala do černých šatů a také se jí smála za její koktání. Evangelině bylo ale lhostejné, co si o ní kdo myslí. Byla to neuvěřitelná dívka. Nejpozoruhodnější však bylo, že její poslední slova byla: "Vrátím se. Ona mě potřebuje."
Kdo je ta dívka, která ji potřebuje? Jak se může má dcera vrátit? Inu, na tyhle otázky mi asi nikdo neodpoví. Pevně doufám, že jí Bůh odpustí všechny hříchy a přijme její duši k sobě. Vzpomínáme na Tebe s láskou, drahá Evangelino.
***
21. 6. 1997
Každý den se narodí tisíce dětí po celém světě, ale tento den byl něčím zvláštní. V tento den jsem se narodila já.
"Jak se bude jmenovat?"
"Lenička."
"Jste si tím jistá?"
"Ano."
Tohle byl první rozhovor, který jsem si prý vyslechla. Zdravotní sestra byla opravdu "příjemná". Jinak tam panoval naprostý zmatek. Doktoři a sestřičky pořád někam pospíchali, moje tehdy pětiletá sestra si mě chovala v náručí... ,ale nikdo nezpozoroval téměř průhlednou postavu, stojící u okna. Usmívala se na mě.
Jak je maličká.
Upřela na mě své černé oči. Celou dobu mě pozorovala.

***
o pár let později..
Jdu ze školy. Jsem v osmé třídě a na pokraji zhroucení. Je mi jedno, že mě kolemjdoucí vidí brečet. Nikdy jsem neuměla skrývat slzy. Nenáviděla jsem třídu, ve které jsem byla. Nenáviděla jsem školu, do které jsem chodila. Jdu po chodníku a je mi na nic. Zas mě nějaký šesták slyšel v jídelně mluvit. Ty hnusné posměšky. Proč radši nejsem němá?! Jenže to by nebylo to nejhorší. Nejvíc jsem nenáviděla holky ve třídě. Byly jak zmije a jejich poznámky byly jed.
Zase tady byla. Šla vedle mně a nikdo, kromě mě, ji neviděl.
Copak zase bulíš?
Víš.. je celkem těžký tam vůbec přežít.
Nevím, jak to dělá, ale prostě mi čte myšlenky. Nemluvím s ní, ani na ni nijak nereaguju, protože nechci před ostatními vypadat jak magor. Všichni kolem mně si myslí, že nějaká ubrečená holka jde ze školy domů. Ale je za tím něco víc.
Já ji normálně slyším. Slyším její hlas, ale ostatní ho neslyší.
Za ty léta jsem zjistila, že ona je takové moje svědomí. Můj našeptávač.
Proč se jim nepostavíš?
Nejde to. Nemůžu mluvit.
Kdo mluvil o mluvení. Aby tě respektovali, tak se musíš přiklonit k vážnějším metodám.
Já na ně nemůžu vytáhnout nůž. Nemůžu je mučit. Nejsem ty!
Já vím. Ale vím moc dobře, jak se ti ta představa líbí.
Evangelina to vystihla přesně. Opravdu jsem snila o pomstě. O nastolení spravedlnosti do tohoto krutého světa. Byla by to pomsta tím nejkrutějším způsobem. Ať draze zaplatí za své činy. Za své chování.
Jdu dál po chodníku a Ev jde neslyšně vedle mně. Měla jsem toho po krk. Kopání do židle, hnusné urážky, braní věcí z lavice.. Všeho jsem měla po krk. Vím, že si asi řeknete, že jsou asi horší věci, jako například strkání hlavy do záchodové mísy, braní svačin, a mlácení za školou, ale mě tohle stačilo k tomu, abych se cítila mizerně. Nemohla jsem se bránit. Kdykoliv jsem otevřela pusu, slyšela jsem jen škodolibý smích. Někteří lidé si prostě musí vybrat někoho, na kom by si zvyšovali své ego. Aby dali světu najevo, že jsou něco víc než ostatní. Že jejich úroveň je vyšší než ostatních. Takové lidi ze srdce nenávidím.
Přijdu domů a zavřu se v pokoji. Podívám se do zrcadla.
Už ani ten make-up mi nepomáhá. Mám ten nejhnusnější obličej.
Pozoruju se. Vidím malou hubenou holku s plochým hrudníkem, velkým nosem, vlasy barvy počůrané slámy a s beďary na obličeji. Tečka za tím vším byly mé brýle. Pohrdavě jsem se zasmála.
Nedivím se, že o mně žádný kluk nezavadí ani pohledem. Kdo by chtěl sakra mě?! Tenhle ukoktaný uzlíček nervů?!
Když vidím mé spolužačky, mám pocit že jsem v tom vývoji nějak opožděná. Všechny jsou tak sebevědomé, kluci se kolem nich motají... a jsou to krávy.
Já jsem byla přímo ten typ holky, na kterou mají být všichni hnusní. Vypadala jsem jako ty šikanované holky z filmů. Jako bych měla na čele napsáno "Ubližujte mi".
Hodila jsem batoh do kouta, lehla jsem si na postel a zavřela oči. Utekla jsem do svého světa. Světa, kde si můžu dělat co chci. A tak v myšlenkách beru do ruky nůž a řežu svým spolužačkám jizvy na obličej, na tělo, slyším jak křičí, ale já nepřestávám. Uřezávám jim prsty, uši a nos. Místo nosu tam mají jen černou díru. Řežu jim břicha a vyndavám postupně vnitřnosti. Z prstů si olizuju krev. Usmála jsem se. Jen tyhle myšlenky mě dělají v tuhle chvíli šťastnou.
***
O rok později
Vcházím do třídy. Je tam. Smutně si sednu do lavice. Co mi provede tentokrát? Jak mě poníží? Měla jsem strach. Vytádnu si z batohu štos papírů a píšu. Nevšímám si ostatních. Píšu o pobytu na foniatrické klinice, kde jsem byla ve třetí třídě. Cítím v zádech její pohrdavý pohled. Pohled mojí bývalé nejlepší kamarádky. Co jsem jí tak strašného udělala, že mě nenávidí? Kopírovala jsem její styl oblíkání, její styl hudby a tak mě prostě vyměnila. Odhodila mě jako použitou věc. Jako odpad.
Nešikanovala mě fyzicky, ale psychicky.
Uběhlo pár hodin a stěhovali jsme se do třídy na hodinu fyziky. Zase jsem se posadila do lavice a začala psát. Tužkou jsem jela po papíře. A jí se už nějak doneslo o čem píšu (lidi vyzvídají). Z druhé stany třídy na mě začala křičet.
"Jasný! Piš o tom svým blázinci. Ty tam totiž patříš. Mezi ty svý bláznivý kamarády. Jsi blázen Lenko! Blázen!"
Znala mě a tak věděla kam mě přesně zasáhnout. Nikdo se mě nezastal. Vyšla jsem ze třídy a šla jsem za mamkou, která v naší škole učila chemii. Moji "iteligentní" spolužáci si myslí, že k ní pořád chodím žalovat. Jenže já jsem nikoho jiného neměla. Řekla jsem jí že už do téhle školy nikdy nevkročím a utekla jsem. Bylo mi jedno, že jsem porušovala nějakej pitomej školní řád. Chtělo se mi umřít. Nevím, jak dlouho jsem utíkala, ale po chvíli jsem se zastavila abych popadla dech. Zase u mě byla Ev. Cítila jsem její přítomnost, ale nic mi neříkala. Byla tady proto, aby mi případně zabránila tomu nejhoršímu. Bylo toho na mě moc. Utřela jsem si rázně slzy a šla jsem domů. Byla jsem zlomená. Uvnitř zlomená. A tak jsem si doma vytáhla z penálu kružítko a začala jsem si na kůži rýt obrázky.
Moje mamka pak volala její mamce, protože si to chtěla ujasnit. Vyšlo najevo, že moje bývalá kámoška prý taky brečí. Zaťala jsem ruce v pěsti.
Jaký má ONA důvod brečet?! Vždyť mi prakticky zničila život! Toho snad chtěla dosáhnout ne? Měla by přece být šťastná! Povedlo se jí to!
Nemohla jsem to pochopit a vlastně to nechápu dodnes.
***
O pár dnů později
Sedím u počítače a píšu si s kámoškou. Myslím, že bych ale slovo "kámoška" měla dát do uvozovek. Ona totiž byla známá tím, že využívala lidi a lidi využívali ji. Není to sranda?
Tehdy jsem se doopravdy zamilovala (až časem jsem poznala, že to byl blbec, ale neodbýhejme od příběhu). Moje tvz. kámoška se ho totiž ptala na názor na mě.
Tak co ti říkal?
Nevím, jak ti to mám říct.
-_-
Nooo... říkal že mu prý připadáš odpudivá.
.....Odpudivá?...
Ano.. je mi to líto.
Nevěřím, že jí to bylo líto. Je to dobrá herečka. Na to ji znám docela dobře.
Pročítala jsem si ty zprávy pořád dokola. Nemohla jsem tomu uvěřit a projel mnou vztek. Vedle svého ucha jsem uslyšela šepot: Tak na co ještě čekáš?
***

Příští den jsem ho sledovala jak jde ze školy. Sledovala jsem ho jako stín. Vlastně jsem to nebyla já. Moje tělo ho sledovalo, ale já nebyla uvnitř. Jako by ho někdo ovládal. Nikdy bych totiž nešla po ulici s nožem v kapse.
Zašel za roh a já za ním. Temná ulička za panelákem. Perfektní.
"Ahoj"
"Ehm... ahoj Lenko....co tady děláš?"
"Přišla jsem se tě jenom na něco zeptat."
Polkl. Bylo vidět, že je ze mně opravdu nervózní.
"Copak chceš vědět?"
"Opravdu si o mně myslíš, že jsem odpudivá?"
"Ona ti to říkala?" byl v šoku.
Ale mě to stačilo.
"Víš, nemám ráda lidi, kteří soudí ostatní podle vzhedu. Možná bys měl přestat."
Ani se nestačil rozkoukat a v tu ránu jsem mu nožem vyrvala oči z důlků. Křičel.
"Jseš v takové agónii, že nevnímáš nic jiného než bolest. Chudáčku."
"Proč jsi to udělala, ty zrůdo?"
Usmála jsem se. "Na slepce volíš špatně slova. Tohle je odplata."
Položila jsem mu nůž na krk. "Vždycky jsi byl pro mě výjimečný. Říká se, že výjimečnost přihází od srdce. Opravdu ji tam máš? Uvidíme. Naposed se nadechni a zemři."
Jeden pohyb nožem stačil na rozříznutí hrdla. Mrtvé tělo padlo na zem. Stal se ze mě temný anděl. Pomsta byla mé druhé jméno. Jenomže jsem to nebyla já kdo ho zabil. Nedokázala bych zabít ani sebe, natož někoho jiného. Já to nebyla. Moje tělo padlo na zem. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že už jsem zpátky. Zhluboka jsem dýchala a podívala jsem se směrem, odkud přicházel smích. Nademnou stála Evangelina a smála se.
***
Dodatek:
Pro ty, kteří nečetli můj ask: Tohle jsou opravdu útržky z mého života, akorát je něco pravda a něco zas ne :) a je jen na vás čemu budete věřit a čemu ne :) Pokud se ptáte na můj život teď v přítomnosti, tak můžu s lehkým srdcem říct, že jsem šťastná :) Jsem na střední škole a mám bezva třídu (sice se tam s nikým moc nebavím, ale nikdo na mě slovně neutočí, takže spokojenost :)) Mám taky pár opravdu dobrých přátel a skvělého přítele, kterého miluju :3 život se mi prostě obrátil k lepšímu a jsem za to opravdu ráda :) (mimochodem.. s tou holkou, která mě dohnala na pokraj mých sil jsme zase kamarádky a ona toho všeho lituje. Jsem ráda, že jsem jí to odpustila, i když to pro mě bylo těžké.) Věřím, že se každému nakonec obrátí život k lepšímu, i když tomu někdy nevěříme :) Svojí bývalou třídu na základce nenávidím dodnes. A oni se mě ještě ptají, proč nechodím na třídní srazy. :D Copak někteří tak lehce zapomínají? :) A co Evangelina? Mohli jste si všimnout, že zde hrála hlavní roli. :) Věříte, že existuje? To je jen čistě na vás. :) Mám Vás ráda :3 Vaše Lens :)
P.S. Příběh o Lie budu dál psát :) (dostala jsem zase po dlouhé době inspiraci)