Leden 2015

část 10. Zápisník

3. ledna 2015 v 23:16 | Lens |  Lia Electra
Byla tmavá noc a Lia potichu vešla do místnosti, kterou všichni nazývali "Šatna". Tam si našla mikinu s kapucí, koženou bundu a dlouhé úzké kalhoty. To všechno si oblékla na sebe a kapuci si přehodila přes hlavu. Utéct bude těžké, protože hodně creep je momentálně na lovu a pohybují se po domě, po lese... Lia nechtěla, aby šel někdo s ní. Je to její minulost... její problém. Nikdo se jí do toho nebude plést. Prošla potichu chodbou směrem ke dveřím. Už chtěla projít ven.
"Kam si myslíš, že jdeš?"
Sakra! "Jé! Ahoj Jeffe. Jak to, že nejsi na lovu? Taková krásná noc, bouřka už přestala..."
"Nesnaž se to zakecat. Agnes mi všechno řekla. Došlo mi, že se pokusíš provést nějakou akcičku. Proto tě nemůžu nechat jít samotnou. Ať už půjdeš kamkoliv, půjdu s tebou."
"Jeffe, je to moje věc. Musím si ji vyřešit sama. Buď tak hodný a neříkej nikomu, žes mě viděl, jo? Tak zatím."
Jeff ji popadl za ruku. "Hej, neslyšelas mě? Říkám, že jdu s tebou a nenechám si to vymluvit."
Lia si povzdechla. "No tak dobře, ale snaž se být potichu jo?"
"Jasně. Jak tě znám, tak se ti určitě budu hodit. Nechceš snad v lese narazit na Pinkamenu, ne?" ušklíbl se Jeff.
"Není nic, s čím bych si neporadila. Moje střely jsou čím dál přesnější." setřela Jeffa a oba utíkali směrem do lesa.
Na noční obloze nádherně svítil měsíc a poblikávaly hvězdy. Lia vdechovala svěží noční vzduch a ladně přeskakovala kořeny a pařezy v lese. Jeff ji následoval jako stín. Věděla přesně, kam běží. Její první domov, ve kterém bydlela se svými pravými rodiči byl o tři města dál, než byl dětský domov. Nevěděla ale, jak si tuhle několik let starou informaci zapamatovala.
20% mozkové kapacity dělá své.
Po půl hodině už začal Jeff oddechovat.
"Lio? Můžeš na chvilku zpomalit?"
"Ale copak? Máš snad astma nebo co? Fajn, na chvilku půjdeme krokem." zasmála se Lia a zpomalila.
"Opravdu se chceš vloupat do cizího baráku? Co když tam nic nenajdeš?"
"Klídek. Ten barák je opuštěný a nikdo v něm nebydlí. Zatím ho nikdo nekoupil."
"Jak to víš?"
Lia se zarazila. "Prostě to tak nějak vím." řekla nakonec a usmála se.
Chvilku šli mlčky a užívali si nádhernou podzimní noc.
"Lio?"
"Ano?"
"Půl hodiny před tím, než jsme vyrazili do lesa, jsem se pohádal s Jane. Rozešli jsme se. Nenávidí mě." vzdechl.
"Tos jí řekl to o mně?!" překvapeně se na něj podívala.
"Ne. Neví, že k tobě něco cítím. Nemáš se čeho bát."
"Co teď budeš dělat?"
"Co bych měl dělat? Bez vztahu se dá taky žít, ne?"
"To jsem si říkala celý život." řekla Lia zamyšleně.
"Masky se ti líbí, co?"
"Je hodný. Ale já vlastně nevím, co cítím. Vždyť mám umělé srdce. Navíc je to teď vedlejší. Teď chci hlavně znát odpovědi na spoustu otázek." řekla a zase se rozeběhla. Jeff si vzdychl a běžel za ní. Nemohl jí říct, že hlavním důvodem rozchodu byla ona. Nikdy by mu to neodpustila.
Nejspíš chce všechno čas. Každopádně to nevzdám.

***
Asi za tři hodiny doběhli na místo. Před nimi stál dům, ze kterého se loupala žlutá omítka a asi čtyři tašky ze střechy se válely po trávě, zarostlé plevelem. Dům vypadal hodně zanedbaně a bylo štěstí, že ho ještě nezbourali. Lia otevřela se skřípotem zrezivělá vrátka a vešla na zahradu s Jeffem v patách. Dýchla na ni malinko strašidelná atmosféra, ale rychle ji zahnala pryč. Chytla kliku u dveří. Zamčeno.
"Nemůžeme je vykopnout?"
"V žádném případě. Můžeme dovnitř vlézt sklepním okýnkem."
"Taky možnost." řekl Jeff a pokrčil rameny.
Obešli dům a Lia zavzpomínala na ty časy, kdy si na zahradě hrála s míčem, jak v zimě stavěla sněhuláky a jak si na pískovišti stavěla hrady s vodním příkopem a plácala bábovičky.
Měla jsem nádherné dětství.
"Hej Lio! Zamrzla jsi tam?"
"Už jdu!" křikla Lia otráveně a pomohla Jeffovi s hledáním okýnka do sklepa.
Nakonec ho našli a ještě bylo pootevřené. Jeff ho vylomil z pantů a Lia posvítila baterkou dovnitř.
"Je to docela vysoko. Skočím první a pak ti pomůžu." řekl Jeff a už lezl dovnitř. Seskočil na zem a oprášil se.
"Jsi v pořádku? Nezlámal sis nohy?"
"Jsem v pohodě. Můžeš lézt dovnitř, chytím tě."
Lia prolezla okýnkem dovnitř a Jeff ji chytil do náruče.
"Je to tady pěkně zaprášený."
"A divíš se? Navíc jsme ve sklepě."
Jeff postavil Liu na nohy a Lia se rozhlížela baterkou kolem. Ve sklepě byly hromádky dřeva na podpal, dvě kola jejích rodičů a lopata. Vyšli ze sklepa a vydali se po dřevěných schodech nahoru do domu. Vyšli na chodbu a šli směrem do obývacího pokoje. V tom se z rohu obýváku ozval mužský hlas.
"Hej! Co tady ksakru děláte?! Tohle je můj..."
Ani nestačil doříct větu a už se proti němu vrhl Jeff s nožem a podřízl mu hrdlo.
"No skvělý. Jeffe, můžeš prosím toho bezdomovce zakopat na zahradě? Já se tady mezitím poohlédnu. Lopata je ve sklepě."
"Přece ho nebudu cpát tím sklepním okýnkem ven?!"
"Počkej. Pod rohožkou by měly být klíče od dveří." Lia šla na chodbu a skutečně nahmatala klíč od vchodových dveří. Jeff pak toho chudáka vytáhl ven a šel do sklepa pro lopatu.
Doufejme, že toho bezdomovce nikdo nebude shánět. Pomyslela si a šla přímo do pracovny svých rodičů.
Počítač byl sice pryč, ale za to se tam válela spousta papírů. K jejímu zklamání to byly spíš faktury a nedoplatky za plyn a vodu.
Přece tady musí být něco o mně.
Náhle ji zaujal zamčený šuplík. Zatáhla za něj a k jejímu překvapení se přední deska šuplíku vytrhla a zůstala Lie v ruce.
Ani nemusím hledat klíčky.
Lia sáhla do šuplíku, ale vytáhla jen její rodný list, očkovací průkaz a další doklady. Žádná speciální zmíňka o ní. Zklamaně si vdychla a už chtěla jít pryč, ale najednou se prkno pod její nohou posunulo o pár milimetrů. Sehla se k zemi, vyndala prkno a pod ním byl položený šedý zápisník, na kterém byl nápis Projekt - Elektrický kyborg.
Lia nemohla uvěřit vlastním očím. Otevřela ho a našla tam o sobě všechny údaje. Nejspíš se jednalo o tajný experiment. Začala rychle listovat zápisníkem. Byly tam i nákresy její postavy, jejího srdce a dalších orgánů... a všechno bylo detailně popsané. Lia zápisník zavřela a rozhlédla se po pracovně. Prozkoumala všechny přihrádky, ale nic v nich nebylo. Bylo jí jasné, že někdo tu byl před ní, ale nenašel to, co hledal a tak vzal všechno, kromě těch faktur. Pak ještě otevřela velkou skříň a v ní našla dva laboratorní pláště. Poskládala je, vzala je spolu se zápisníkem a opustila pracovnu. Už chtěla odejít, ale najednou se zastavila. Podívala se na dveře, za kterými měl být její pokoj. Otevřela je a nahlédla dovnitř. Všechen nábytek byl pryč a zůstala tam jen jedna kartonová krabice. Vešla do pokoje a krabici otevřela. Byly v ní její oblíbené hračky. Lia se usmála a do očí se jí nahrnuly slzy. Postupně hračky vyndávala z krabice až nakonec vytáhla svojí nejoblíbenější.. plyšového tučňáka. Byl už malinko špinavý, ale kdyby se vypral tak bude jako nový. Lia si ho přitiskla k sobě. Pak se ještě podívala do krabice a zjistila, že na samém dně leží album s jejími fotkami. Její maminka ji ráda fotila, když byla malá. Lia ještě našla v krabici igelitku a tak do ní naházela všechny důležité věci: zápisník, pláště, plyšového tučnáka, album a pár dalších hraček, které se tam vešly. Pak vzala igelitku a s nostalgickou náladou vyšla z pokoje. Pošla vchodovými dveřmi na zahradu, kde na ni čekal Jeff, opřený o lopatu. Mrtvolu nejspíš dávno zakopal.
"Tak co? Máš všechno, co potřebuješ?"
"Ano." řekla Lia a usmála se.
"Ty jsi brečela?"
"Né. To ten prach tam uvnitř." řekla Lia a zamkla vchodové dveře. Klíč si strčila do kapsy u bundy.
"Můžeme jít. Možná se sem ještě vrátím pro ostatní věci." a podívala se naposledy na dům. Na svůj bývalý domov.
***
Když přišli zpátky do sídla, už se začínalo rozednívat. Lia nemyslela na nic jiného, než na to, až padne do postele a pořádně se prospí. Zápisník v tu chvíli vypustila z hlavy.
Vešli do společenské místnosti a chystali se jít do svých pokojů, když v tom kolem nich proběhla Alice.
"Lio! Konečně jsi zpátky! Objevila jsi něco?"
"Objevila, ale budu se tím zabývat až ráno. Teď se musím jít prospat. řekla Lia a zívla.
Rozloučila se s Jeffem a šla směrem ke svému pokoji, když tu na konci chodby zahlédla dvě postavy,... které se líbaly. Byli to Masky a Agnes.
Jak jsem jenom mohla být tak pitomá? řekla si Lia zklamaně a odešla do svého pokoje, kde se zamkla, lehla si na postel a dala se do pláče.