Leden 2016

část 13. Možná konec, možná začátek

3. ledna 2016 v 22:02 | Lens |  Lia Electra
Zápis 15.
Věk: 2 roky.
Podařilo se nám o kousek pokročit ve vývoji a ve výzkumu. Srdce je téměř dokončeno a my doufáme, že bude fungovat. Naše malá Lia už nemá moc času. Prodělala už několik zástav a je naživu jenom díky přístrojům. Její srdce je den ode dne slabší, ale my ji nenecháme zemřít. Byl zázrak, že se vůbec narodila. Je to naše jediná dcera a já už víc dětí mít nemůžu. Nejen že neumře, ale uděláme ji mnohem dokonalejší. Můj muž dodělává konečné detaily a za chvilku proběhne operace, která rozhodne o Liině budoucnosti. Nemůžu ani v klidu sedět. Nechci o ni přijít.

Později

Operace naštěstí proběhla úspěšně. Liino umělé srdce zatím funguje bez obtíží a odpojili jsme ji od přístrojů. Dvě séra už jsou připraveny a jakmile si tělo na srdce zvykne, začneme s další etapou vývoje. Budeme pokračovat jejím mozkem. Předem si uvědomujeme, že tohle všechno na ni bude mít velký dopad. Nebude žít normální život, ale koho jiného by jsme mohli obdarovat schopnostmi, než právě naši dceru? Bude to pro ni darem i prokletím, ale já věřím, že zvládne všechny nástrahy tohoto neobvyklého života. Byla bojovnicí už od narození.

***

Lia dočetla stránku a položila zápisník na postel. Čím víc to všechno četla, tím víc jí rodiče chyběli. Utřela si slzy z obličeje a zamyslela se. Co teď vlastně bude dělat? Jakou má teď její život cenu? Co je vlastně jejím životním posláním?
Musím ven.
Vstala a zamířila do šatny. V šatně se podívala na boty, které jí dal Masky. V podrážce měly díru. Sundala si je a odhodila do kouta. Prohledala pár krabic, až nakonec našla jedny černé tenisky, které měly její velikost nohy. Obula si je a prošla se po místnosti. Byly pohodlné a tak si je nechala. Pak si ještě vybrala přiléhavé džíny a vzala si svoji koženou bundu, kterou měla na procházce a kterou si mohla s Jackovým svolením nechat. Dalším problémem byly její vlasy. Prohlédla si různé paruky a vybrala si tu s dlouhými a černými vlasy. Jako poslední byly na řadě oči. Byly sice hnědé, ale Lia nechtěla riskovat jejich zezlátnutí a tak si vybrala hnědé kontaktní čočky s tím, že nebude pod nimi vidět zlatá.
Pak se otočila na patě a odešla.
Na chodbě narazila na Jeffa.
"Jak dopadl tvůj rozhovor s Liem?"
"Rozhodně už se mě nebude pokoušet zabíjet, ale kam se vlastně chystáš?" změřil si Liu pohledem.
"Ven. Možná že tam zjistím, čím chci vlastně být. Nemám žádný cíl ani smysl života. Věřím, že ho tam někde najdu." usmála se.
"Jestli chceš tak půjdu s tebou." navrhl Jeff i přesto, že znal odpověď.
"Ne Jeffe. Bude lepší, když půjdu sama. A nemusíš mít o mně strach." řekla vesele a vyběhla z domu.

***


***

Lia se procházela parkem. Pod nohama jí křupaly kamínky na cestičce a vítr si hrál s jejími vlasy na paruce. Během chůze pozorovala lidi okolo sebe. Nikdy nebude mít život jako oni. Obyčejný. Míjeli jí ženy s kočárky a s dětmi, staré paní s pejsky, běžci ve sportovním oblečení... prostě úplně normální lidi. Lia krátce zavřela oči a představila si, že je také normální..., že chodí do školy, že se trápí pubertálními starostmi, že má rodinu a domov kam se může vrátit. Svým způsobem rodinu měla, pomineme to, že to jsou krvelační zabijáci, ale spíš si představila domov s mámou a s tátou, případně sourozencem.
Najednou ji z myšlenek vytrhl pláč a hádající se hlasy, které se ozývaly mezi stromy.
Lia sešla z cesty a vydala se za hlasy. Když uviděla jejich původ, přikrčila se za strom.
Před ní se hádali kluk a dívka. Dívka seděla na pařezu a usedavě plakala. Lia si domyslela, že se jedná o rozchod. Pak se ozvala rána železných tyčí. Až teď si Lia všimla, že je dívka o berlích a že má mírně křivé nohy. Berle jí totiž spadly na zem, ale ona si jich nevšímala. Dál plakala na pařezu. Kluk se vztekle otočil na patě a odešel.
Lia se vydala ze ním a po chvilce ho zastavila. Chtěla si s ním promluvit o samotě.
"Máš chvilku?"
Kluk se otočil čelem k Lie. "Co chceš?"
"Proč brečela?" zeptala se s vážným pohledem a tvrdým výrazem ve tváři.
"Rozešel jsem se s ní. To jak reaguje je její věc."
"Proč ses s ní rozešel?"
"Je fakt, že jsme se nehádali a docela nám to i klapalo, ale já chtěl změnu. Pomalu jsem se s ní nemohl ukázat před kamarády. Vždyť není vůbec atraktivní a k tomu všemu ty berle! Nechci chodit s mrzákem, ale do toho ti nic není."
"Aha. Takže bys chtěl štětku, která se toulá někde v noci po barech? To vážně? Tak já ti něco řeknu, frajere. Viděla jsem ji sice teď poprvé v životě, ale vím, že to je bojovnice, na kterou ty nemáš. Ona je zázrak a každý kluk, který to má v hlavě v pořádku by s ní chtěl žít. Je vidět, že je rozumnější než ty a tak potřebuješ nějakou blbku, která má v hlavě slámu, abys mohl být ve vztahu rozumnější ty a aby ses jí mohl vyplakat na rameno. Víš co jsi? Jsi nevyspělý chudák, který si neváží toho dobrého, co mu život dal. Vlastně možná je tvoje jediná chlouba ve tvých kalhotách." řekla s vražedným pohledem a ukázala prstem na jeho rozkrok.
Záblesk byl nepatrný a pro normální oko spíš průsvitný, ale splnil svůj účel.
Kluk se popadl za rozkrok a s bolestivou grimasou klesl na kolena. Ústa měl otevřená k výkřiku, ale místo toho se z něho ozval chrčivý zvuk.
"Uvidíme, jestli tě teď nějaká bude chtít. Za chvilku ti zčerná a odpadne." řekla s vážnou tváří a odešla najít dívku s berlemi.
Našla ji pořád sedět na pařezu, ale už jen popotahovala a hleděla do prázdna. Lia si přisedla k ní a hladila ji po zádech.
"Kdo vlastně jsi?"
"To není důležité." usmála se Lia a podala jí kapesník.
"Děkuju." zamumlala a vysmrkala se.
"Jen bych ti chtěla říct.. že jsem tě trochu pomstila." ušklíbla se Lia.
"Ty jsi ho zabila?!" vyjekla překvapením.
"To zas ne. Spíš kopla do rozkroku." zasmála se Lia. Do detailů fakt zajíždět nechtěla.
"Proč jsi vůbec tady?"
"Řekněme, že ráda pomáhám lidem." mrkla na dívku.
"Mně už nikdo nepomůže. Vždyť ani nejsem člověk. Lidi totiž normálně chodí."
"To máš pravdu, že nejsi člověk. Ty jsi totiž anděl. Nebudeš celý život sama. Brzo se najde kluk, který bude mít už po krk těch šlapek okolo a bude chtít holku, která mu bude věrná. Vím, že toho kluka pořád miluješ a jen tak to nezmizí, ale nestojí ti za to. Nestojí ani za to, abys na něj dokonce pomyslela. Co na tom, že je hezkej, když je to debil, ne?"
Obě se začaly smát.
"Máš pravdu. Moc ti děkuju." řekla dívka s úsměvem na tváři a radostně Liu objala.
"Teď vstaň a jdi hrdě domů. Tam si udělej hrnek horké čokolády a dej si vanu. To je na zlomené srdce nejlepší."
"Tak dobře. Stejně je mi už tady docela zima." a hmátla pro berle.
"Můžeš vstát?"
"Jo zvládnu to. Už mám celoživotní praxi." zasmála se a opřela se o berle.
Lia ji doprovodila až domů. Před domem se holky ještě jednou objaly a dívka s berlemi zmizela za dveřmi domu.
Lia se otočila a utíkala zpátky k sídlu.

***

Doma zabouchla dveře a přivítal ji Smile, kterého pohladila po hlavě.
"Tak co, Sparky? Už si zjistila, co budeš dál dělat?"
Otočila se a uviděla rozesmáté bratry vedle sebe.
"Jo už vím. Na světě je málo spravedlnosti a tak budu její součástí. Budu trestat znásilňování žen, týrání dětí a zvířat a tak dále. Teď mě omluvte, kluci. Jdu si dát horkou vanu." a utíkala k sobě do pokoje.
Když si zouvala tenisky, spatřila, že mají v místě achilovek dva stříbrné klíčky.






Dodatek: Vím, že vás některé zklamu, ale příběh Lii Electry prozatím končí. Tento příběh začínal jako experiment, který skončil docela s úspěchem, nemyslíte? :D Zatím nevím, jak by tohle dál pokračovalo, ale až se to dozvím, tak to ráda napíšu. Doufám, že budete mít Liu ve svém srdci a doufám, že se ve vaší mysli bude dál vyvíjet její příběh. Každopádně mám inspiraci na novou fanfikci, takže když budete hodní, tak možná napíšu něco dalšího. :) A jak by řekla naše Lia: Sweet electric dreams, my readers <3
Vaše Lens :*
P.S. Děkuji Jackie za úžasný obrázek Lii Electry (viz. tato část) :3