Tak trochu jiný život

7. března 2016 v 20:22 | Lens |  Liyami Lens
Ahoj. Jmenuji se Petr je mi momentálně 23 let a chtěl bych vám říct něco o svém životě. Určitě si říkáte, že jste jiní a zvláštní a že vám ostatní nerozumí, ale jste na omylu, protože na mojí jinakost nemáte.
Předem bych vám chtěl říct, že moje vyprávění je zcela pravdivé. Nabídl jsem autorce tohoto blogu, aby nějak zpracovala můj tak trochu jiný život a ona to nad pizzou přijala. :)
Všichni máme rádi svoji rodinu. Občas to možná nepřiznáme, ale v hloubi duše milujeme její členy. Každá rodina je svým způsobem jiná. Některá je bohatá, některá chudší a některá má třeba nějaký umělecký talent. V té mojí rodině se dědí určité schopnosti.
Jako spousta dětí i já jsem nebyl moc přijímán v kolektivu svých spolužáků. Moji rodiče se rozvedli a já se přestěhoval se sestrou a s mamkou k babičce. Ke stěhování samozřejmě patří i nástup do nové školy. Nastoupil jsem do sedmé třídy a tehdy se nejspíš stal zlom toho všeho.
Začalo to nejprve zvuky. Spousta věcí je vydává a není to nic neobvyklého. Když se to děje i u vás doma také to není nic neobvyklého, dokud ovšem nezjistíte, odkud se berou a co ty zvuky vydává. Začalo to zvuky, které byly na půdě. Byly to kroky a zvuky, jako by se něco sunulo po podlaze. Moc jsem to neřešil a myslel jsem si že to jsou myši.
Když se ale tyhle zvuky přesunou k vám do pokoje, je to mnohem menší sranda. Navíc když se zvuky pomalu stupňují.
Představte si že vám něco bouchá na dveře, ale za dveřmi nic nestojí, slyšíte kroky nebo dupot blížící se k vaší posteli, kde náhle ustane. Později ťukání na okno.. škrábání nehtů po stěně..
Řekl jsem o tom babičce, mamce a sestře. Babička si nejdřív myslela, že mi hrabe z horrorových filmů a sestra nevěděla, co si má myslet. Pouze mamka vypadala, že mi věří a vyptávala se i na detaily. Každopádně mě nechaly pořád obývat tento docela děsivý pokoj s tím, že by se to možná časem mohlo uklidnit.
Všechno mě to začalo zajímat. Samozřejmě jsem se bál, ale tím víc rostla má zvědavost. Od té chvíle jsem projížděl po internetu různá fóra a zajímavosti o duchách, entitách, démonech a zjevení. Stala se z toho všeho moje nová záliba... můj koníček.
Asi po třech měsících trýznění přišli dva veliké okamžiky, které změnili navždy mojí povahu, které mě vyděsily k smrti a určitě by vyděsili i vás. Jako by už tohle samo o sobě nebylo děsivé.
Ten první se stal kolem 3h ráno, kdy jsem se náhodně probudil s divným pocitem, že je někdo v pokoji. Pomalu jsem vstal a rozhlédl se. Nikde nikdo, ale zaslechl jsem divné šustění a jakoby se něco sunulo po podlaze. Se zatajeným dechem jsem pomalu sáhl po lampičce a rozsvítil. Viděl jsem svou školní tašku jak se sune k mé posteli. Celý jsem zdřevěněl ale věděl jsem, že když ještě chvilku zůstanu sedět a civět, že se může stát něco horšího. Sebral jsem všechnu svou sílu a utekl z pokoje tak rychle, že i ten nejrychlejší běžec světa by mi nestačil. Před zavřením dveří jako by někdo, nebo spíše něco tu tašku po mě hodilo. Po této události jsem 3 dny ve svém pokoji nespal.
Ten druhý se stal asi o 14 dní později, byl opět velmi brzy ráno a znovu jsem se probudil s vědomím, že v pokoji někdo je. Tentokrát jsem si nesedl na postel, ale z lehu a z polo přikrytou hlavou jsem se ohlédl. Z toho co se stalo jsem měl skoro infarkt. Při pohledu ke dveřím, jsem se celý rozklepal, aniž bych někoho viděl což bylo zvláštní. Po pár vteřinách se ale stalo něco, o čehož mám pochyby, co jsem si doposud myslel, že mě straší. Moje původní myšlenka byl Poltergeist (v překladu hlučný duch). Není to duch v pravém slova smyslu, spíše duchovní síla, kterou přitahuje strach a stres slabších nebo citlivějších jedinců. Takže co se tedy stalo? Něco na mě promluvilo. Ale... nebyl to takový ten klasický lidský hlas. Tohle bylo něco, jiného... Představte si něco mezi hlubokým vrčením agresivního psa s kombinací chrápání člověka a hlasem Darth Vadera. Pamatuju si to jakoby to bylo včera. Na to zapomenout nelze. Řeklo mi to "NEDÍVEJ SE NA MĚ". Znělo to agresivně. Schoval jsem se pod deku a hluboce oddychoval a čekal, co se bude dít. Nakonec jsem buď ze šoku omdlel, nebo usnul. Už nevím.
Podobná trýznění v menším měřítku pokračovala do té doby, než jsem vyšel základní školu a odstěhoval jsem se jiného města a do jiného domu. Když jsem se se vším svěřil rodině, přiznali mi věc, která se vidí pouze ve filmech, hororech a fantasy. Ale jsou skutečná. Naše praprapra a bůhví kolik pra-babička byla prý známá jako čarodějnice, která byla slepá, ale za to uměla mluvit s mrtvými. Dědilo se to po rodině ještě s dalšími věcmi, jako jsou předtuchy, náhodné čtení myšlenek apod. až to došlo až ke mě.
Nečekám, že tomuto příběhu bude někdo věřit. Chtěl jsem se jenom podělit o své zkušenosti s vámi. Duchové, nebo podobné entity existují a budou existovat i pokud tomu nebudete věřit. Je jim to totiž jedno.
Zároveň chci tímto vypravováním varovat. Nezačínejte si s temnými silami a nevyvolávejte žádné duchy. Opravdu to není sranda a mrtví vám budou vděční, když je necháte spát.
Dodatek: Chtěla bych po dlouhé době pozdravit své čtenáře a doufám, že jste se ještě nevzdali naděje na další moje psaní. Vím, že tohle není klasická Creepypasta, protože tohle je něco víc. Proč jsem se právě o tomhle rozhodla psát? Protože tohle je něco, co na mém blogu prostě musí být. :D Tomuto člověku věřím každé slovo. Určitě nemá žádný důvod si to vymýšlet a navíc mi má drahá spolubydlící na intru dokázala, že mluví pravdu a tyto schopnosti opravdu má. Věřím, že nepochopitelné věci tohoto typu opravdu existují a zároveň mě tento člověk hrozně fascinuje :D (ostatně, koho by nefascinoval?) Určitě jste se i vy setkali s něčím nadpřirozeným a klidně mi to můžete napsat do komentářů. :) Na případné dotazy se můžete ptát hlavního hrdiny tohoto příběhu -> https://ask.fm/PetrHubschman
Zdraví Vás Lens a Péťa :*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TomkoQ TomkoQ | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 12:02 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama